Tripovník - Cestování z vlastního pohledu

top_logo.jpg

Poslední den v New Yorku

~52 minut

Kdo si pečlivě dočetl předešlou kapitolu Cesty do Ameriky pozorně až do konce, už ví, kde bude ta dnešní pokračovat. Zároveň je potřeba připomenout, že datum 30. září 2019 bylo dnem, kterým jsme začali naše americké dobrodružství pomalu uzavírat. Před tím, než jsme za sebou uzavřeli brány velkoměsta, bylo zapotřebí se ještě naposledy porozhlédnout.

Přes Shuttle do Central Parku

Protože ranní ptáče občas dál doskáče, byl jsem na nohou už po sedmé hodině ranní a nechal ostatní dospat předešlé náročné dny. Sám jsem pak vyrazil na procházku. Pomyslná startovní čára se však nacházela 6 kilometrů pěšky od našeho hotelu. Severního cípu zelené oázy mezi mrakodrapy v mém případě s omezeným časem nešlo docílit jinak než podzemní zkratkou. Natěšený jsem tedy v pondělí ráno vyrazil s Newyorčany do ranní špičky. Pípl jsem si na terminálu “Grand Central” hodinkami a už jsem běžel k šedivé lince metra. “42nd Street Shuttle” alias linka “S” je velmi vytěžovanou trasou obsluhující pouze dvě stanice metra - “Grand Central Terminal” a “Times Square”.

Raketoplánová linka v podzemí newyorského metra, která už dnes bude vypada trochu jinak. Probíhá zde totiž rozsáhlá rekonstrukce...Obrázek: Raketoplánová linka v podzemí newyorského metra, která už dnes bude vypada trochu jinak. Probíhá zde totiž rozsáhlá rekonstrukce...

Denně “raketoplánová” linka obslouží více než 100 tisíc pasažérů a ve špičce více než 10 tisíc za hodinu. Byl jsem jedním z vyvolených, který ale spěchal dále na červenou linku směřující severně k Harlemu, kde měla začít pouť největším parkem na Manhattanu. Co mě ale na této dvoustanicové lince zaujalo nejvíce? Obě soupravy pendlující mezi konečnými byly na svých kolejích uzavřeny tak, že se nemohly zúčastnit ostatního dění v podzemním spletenci kolejí. Jako cestující jsem si alespoň mohl vychutnat pohled na výhybky a v dálce projíždějící vagóny ostatních linek. Zároveň jsem zkoumal, jak tamní dopravní podnik servisuje dvě uvězněné soupravy. Nejspíše rozebráním železných mostků, přes které jsme jako cestující přecházeli. Po výletu jsem se na internetu dopídil i videa potvrzujícího moji tezi. Ono řekněme si to upřímně, jiná možnost ani nebyla.

Po přestupu jsem se dostal do červené linky číslo tři a pelášil prostřední kolejí zrychleným vlakem. Problém byl, že jsem netušil, která stanice bude další a kolik jich mineme. Jelikož se časem vytráceli cestující bílé barvy a zůstávali povětšinou afroameričané, trochu jsem se obával, že dojedu jako jediný bílý muž do Harlemu. Povzbuzen touto myšlenkou jsem nedojel na 110. ulici, ale vyměkl jsem pro jistotu už na 96. Asi jsem měl zbytečné obavy a příště svoji cestu určitě dokončím nebo dojedu i dále, ale přiznám, že samotnému se mi nechtělo v tu chvíli příliš riskovat. Oželel jsem tedy trochu severního cípu parku, ale zato ušetřil trochu času, abych se stihl vrátit dříve, než se mi zbytek na hotelu vzbudí a bude připraven na spoluobjevování New Yorku.

Počasí toho dne nebylo už tak přívětivé, jako byly dny před tím a nad metropolí se kupila oblačnost a zleva od řeky Hudson i silněji foukalo. Na rohu křižovatky 96. ulice a nekonečné Broadway jsem se tedy příliš nezdržoval a pádil do zelené “džungle”. Najednou se přede mnou otevřel Central Park - ikonické místo, kde se proběhla nebo prošla nejedna známá postava z celovečerního bijáku nebo kultovního seriálu. Cesta na místo mi trvala asi půl hodinu, což bylo o 45 minut méně, než ukazoval Google prostřednictvím pěší turistiky.

Křížem krážem Central Parkem

Obří rezervoár v severní části Central Parku a jen jedna kachna, která se zrovna schovala. Kde všechny jsou?Obrázek: Obří rezervoár v severní části Central Parku a jen jedna kachna, která se zrovna schovala. Kde všechny jsou?

Do obřího parku jsem vstoupil poblíž “Rudin Family Playground” a podél tenisových kurtů jsem se vydal k obří vodní ploše “Jacqueline Kennedy Onassis Reservoir”. Podle Wikipedie pojme toto dílo asi 3,8 milionů metrů krychlových vody. Doslova ráj kachen! I když, v době mé přítomnosti se ve vodě nacházela slovy jedna kachnička. Předpokládám, že sem nejezdí lovit přátelé z Chinatownu, ale stejně jsem neměl v úmyslu obdivovat a krmit vodní ptactvo.

Ze břehu rezervoáru byl ale překrásný výhled na panorama s mrakodrapy. Kromě úchvatných pohledů bylo zajímavé sledovat skaliska vystupující ze země. Velké kusy horniny připomínaly, proč je tento ostrov zaplněn výškovými budovami. Podloží Manhattanu je hodně tvrdé a pevné, a tak není divu, že se zde postupně všichni architekti předhánějí ve vybudování větší budovy. Další zajímavostí je klid, neskutečný klid v centru takového kolosu, jakým New York bezesporu je. Vůbecmi nepřišelo, že kolem mě se to hemží dalšími miliony lidí.

V parku naleznete spoustu softballových hřišť a spoustu míst k focení. Cedar Hill v dolní polovině fotografie nenasvědčuje tomu, že se nacházíte uvnitř velkoměsta. Obrázek: V parku naleznete spoustu softballových hřišť a spoustu míst k focení. Cedar Hill v dolní polovině fotografie nenasvědčuje tomu, že se nacházíte uvnitř velkoměsta.

Začal jsem ztrácet pojem o čase a křížem krážem jsem se  procházel od jednoho konce ke druhému, ale stále směřoval na jih. Prošel kolem “Great Lawn”, oblasti, ve které se nacházely jedny z mnoha softballových hřišť, jež můžete v parku vidět nebo si na nich zahrát. Vyfotil jsem si také “The Obelisk” nedaleko Metropolitního muzea umění - “MET”, ale dovnitř jsem se podívat nešel. Muzea jsme si “odbyli” v hlavním městě a navíc tahle procházka tak či onak dopadne tak, že přijdu na hotel pozdě.

Zato jsem ale neminul památník Vladislava II. Jagellonského, který bych v parku nečekal. Z okolí “Želvího rybníku” jsem obdivoval pohádkový hrad Belveder, který slouží též jako meteorologická stanice. Co jsem ale minul a kam byste se podle obrázků vydat případně měli, je “Shakespeare Garden”. Místo zahrad mistra spisovatele jsem se uchýlil na vrch “Cedar Hill”, na kterém se v zimním období hojně bobuje. V zimě a hlavně večer bych si park rád prošel i večer se zapnutými lucernami, které musí dotvářet úžasnou atmosféru.

Želví rybník hrál všemi barvami, ale želvičku jsem (narozdíl od řeky ve Philly) ani jednu nezahlédl.Obrázek: Želví rybník hrál všemi barvami, ale želvičku jsem (narozdíl od řeky ve Philly) ani jednu nezahlédl.

Další zastávkou byly fontána “Bethesda Fountain” a přilehlé terasy, kde už se kumulovalo o poznání více lidí, takže jsem se příliš nezdržoval, ale jen potrápil spoušť iPhonu a kolem sochy Beethovena pelášil dál. Opodál jsem si chvíli pokecal s místní živou veverkou a ta mě poslala směrem k “Central Drive”, po které se prohánělo velké množství různobarevných kočárů. Pod každým z nich pak byly zavěšené dva kyblíky, které ladily s barevností povozu nebo popruhů koníků vpředu. Očekával jsem, že na cestě to bude vcelku “poo party”, ale asi kočí sesedají z kozlíku velmi rychle a ihned uklízejí nebo mají své koníky dobře vycvičené. Žádného exkrementu jsem si nevšiml, pokud je má paměť už po dvou letech nevytěsnila z hlavy.

Po “East Drive” jsem se dostal k populárnímu zimnímu kluzišti “Wollman Rink”, které koncem září zelo prázdnotou. Zní to logicky, nebyl zde totiž žádný led. Na velké betonové ploše rovněž chyběly kolotoče a další atrakce, které zde v letních měsících můžete najít, alespoň podle fotek na internetu. Trefil jsem tedy přesně období ničeho, ale i tak bylo na co koukat. Pozadí s mrakodrapy se prostě jen tak neokouká. Úplně jsem si představil, jak zde v zimě popíjím svařák nebo se proháním po ledové ploše.

Pohled na luxusní bytový dům The San Remo a dole pak Belveder Castle.Obrázek: Pohled na luxusní bytový dům The San Remo a dole pak Belveder Castle.

Nezdálo se to, ale v parku jsem tou dobou byl skoro hodinu a půl a ještě jsem nebyl na konci a neprozkoumal nebo jsem přeskočil spoustu zajímavých míst. Co jsem si ale nechtěl nechat ujít, byla tamní zoo. Pravdou je, že pokud bych šel dovnitř, asi by mě kolegové na hotelu prokleli, takže partičku z filmu Madagaskar jsem nakonec oželel. Chtěl jsem si ale aspoň omrknout, jak je zoo do parku začleněná. Vyrazil jsem tedy kolem mostu “Gapstow Bridge” na jihovýchod parku. Jak jsem zmínil v severní části “Central Parku” přítomnost jediné kachny, u kamenného mostu se jich koupalo o mnoho více. Navíc se kačky vyhřívaly i na okolních skalách, tak jsem si jich pár zvěčnil i s mrakodrapy v pozadí.

Bethesda Terrace a Bethesda Fountain a první větší davy lidí, na které jsem při procházce narazil.Obrázek: Bethesda Terrace a Bethesda Fountain a první větší davy lidí, na které jsem při procházce narazil.

Ze samotné zoo jsem pak viděl na dálku dva rozverné lachtany, jejichž vodní plocha je středobodem zahrady a jelikož jsem neměl vstupenky, prošel jsem se pod “Delacorte Clock” - hodinami s postavičkami zvířátek zpět na hlavní cestu a pokračoval dále parkem. Nohy mě táhly ke starému kolotoči z roku 1951. Tradice kolotočů se však na tomto místě táhne až do roku 1871. V dnešní době, pokud pomineme covid pauzu, se na kolotoči ročně sveze čtvrt milionu návštěvníků parku, což není málo. Zde jsem opět uslyšel po dlouhé době češtinu od dalších turistů. Svět je malý a Češi jsou prostě všude.

Tady jsou všechny ty kachny z rezerováru... Nedaleko kluziště v jižní části parku, kde se opodál na Umpire Rock slunní i občané New Yorku.Obrázek: Tady jsou všechny ty kachny z rezerováru... Nedaleko kluziště v jižní části parku, kde se opodál na Umpire Rock slunní i občané New Yorku.

Místo pokecu jsem raději pelášil dál kolem softballových hřišť “Heckscher Ballfields” a chvíli zakotvil na  "Umpire Rock". Jak se dá vytušit z názvu, jednalo se o skalnatou oblast a po vzoru ostatních návštěvníků, jsem si také vylezl na nějaké to skalisko a snažil se udělat pěknou fotku s budovami, které vyrůstaly ze země za 59. ulicí. Spousta lidí po skalách jen tak posedávala, jedla, relaxovala nebo četla. Prostě se snažila vyhřívat na slunci, které zrovna dnes příliš nesvítilo.

Ještě před opuštěním parku jsem opět potkal rozvernou veverku, ale je otázka, zda to byla pořád ta stejná mrška, kterou jsem zpozoroval nedaleko sochy Beethovena nebo se jednalo o jiný kus z tamního chlupatého gangu. Veverka nakonec prchla na strom a já po dvou hodinách a skoro 10 kilometrech chůze prchal z obřího zeleného parku zpět na hotel. Proběhl jsem kolem mě už známého nového Apple obchodu a během půl hodiny jsem se opět shledal s ostatními členy výpravy.

Nakonec Central Parku Zoo a přehled kočárů, které křižují park a nikde po tom není ani stopy... NEbo jsem měl štěstí?Obrázek: Nakonec Central Parku Zoo a přehled kočárů, které křižují park a nikde po tom není ani stopy... NEbo jsem měl štěstí?

Zabalit a vzhůru ke hvězdám

Kam nyní? Když už jsme si New York prošli po zemi, projeli v podzemí, slušelo se vyjet trochu výše než jen do osmého patra hotelového pokoje, ze kterého vzhledem k výšce okolních budov moc nevidíte. Z nějakého důvodu nám ještě v Praze někdo poradil, že lepší než ikonická “Empire State Building” bude budova “Chrysler Building”, kterou shodou okolností máme pár metrů pěšky od hotelu.

Ale ještě před tím, než jsme opustili místo, kde jsme prospali dvě klidné noci, jsme museli vrátit kartičky od pokojů a domluvit se na úschově zavazadel, protože další noc už jsme měli strávit v letadle směr Evropa. Služba byla překvapivě zdarma, pokud si dobře pamatuji, ale o to větší jsme měli obavy z toho, abychom zavazadla opět při návratu na hotel spatřili.

Od Chrysler Building přes Grand Central až do nové stanice Hudson Yards a novému architektonickému skvostu - shodišti VesselObrázek: Od Chrysler Building přes Grand Central až do nové stanice Hudson Yards a novému architektonickému skvostu - shodišti Vessel

Jiná možnost však nebyla, takže jsme zamávali kufrům a vyrazili do art deco mrakodrapu s ikonickou špičkou. Jaké překvapení bylo, když jsme po vstupu zjistili, že to zde na turistickou atrakci příliš nevypadá. Ani jsme se nemuseli ptát, i když jsme to samozřejmě zkusili, a věděli jsme, že se na špičku nejvyšší cihlovo-ocelové budovy na světě nepodíváme. Plánem B, který byl vlastně stejně plánem A, i když ho nikdo nevyslovil nahlas, byla “Empire State Building”. Budova, kolem které jsme se za ty dva dny nachodili už poměrně dost a dokonce jsme do ní všichni postupně nahlédli.

Aby to ale nebylo tak jednoduché, místo do oblak jsme opět vyrazili do podzemí. Pamatujete, jak jsme při příjezdu do města obdivovali (alespoň pánská část) letadlovou loď Intrepid? Řekli jsme si, že když bude čas, pojedeme se na loď a okolí podívat. Pravdou bylo, že už jsme byli všichni docela unavení a na “to do listu” už tedy zbyla pouze vyhlídka ze světoznámého mrakodrapu a cesta na letiště. Proto jsme vyrazili z “Grand Central” linkou číslo 7 směrem k řece Hudson.

Letadlová loď na ředce Hudson slouží dnes jako muzeum námořní a letecké techniky.Obrázek: Letadlová loď na ředce Hudson slouží dnes jako muzeum námořní a letecké techniky.

Konečná sedmičky byla otevřena teprve v roce 2015 a bylo to na ni znát. Jednalo se o pěknou, čistou a prostornou stanici metra - konečně! Při výstupu jsem tak vlál za ostatními a fotil si tento zjev mezi obvyklým standardem newyorské dopravy. Že se tamní oblast snaží město vylepšit a zkulturnit nevěstila pouze nové stanice metra, ale i čilá výstavba na povrchu. Co už bylo postaveno, bylo rovněž pro oko zajímavé včetně stavby Newyorských schodů alias “Vessel”. Schody sice byly otevřené, ale zjistili jsme, že pro vstup zdarma bylo třeba se registrovat a rezervovat si procházku po schodech 14 dní předem. Sice cena 10 dolarů nebyla až tak velká, ale vyhodnotili jsme, že naše ambice míří výše než “pouhých” 46 metrů nad zem. Dílo Thomase Heatherwicka si tedy prohlédneme někdy příště.

Na palubu!

Toho času bylo právě pár minut po poledni a my jsme podél obřího depa pro vlaky mířili k vodě. Původně jsem myslel, že se jedná o venkovní cca třicetikolejové stání pro vagóny metra, ale zjevně se jednalo o odstavné koleje pro obří podzemní vlakové nádraží “Penn Station”. Jakmile jsme procházeli okolo parkoviště autobusů u obří věže Lincolnova tunelu, všiml jsem si zastrčené zmenšeniny Sochy svobody. Nakonec jsem se tedy přece jen se zelenou paní vyfotil, i když ve směšně malém měřítku a opět musel dobíhat peloton.

Z můstku Intrepid je vidět na ostrov Manhattan a kdybyste chtěli vidět za sebe, máte k dispozici obří zpětné zrdcádko. Přeci jen, couvat s tímto kolosem je pak o poznání lehčí...Obrázek: Z můstku Intrepid je vidět na ostrov Manhattan a kdybyste chtěli vidět za sebe, máte k dispozici obří zpětné zrdcádko. Přeci jen, couvat s tímto kolosem je pak o poznání lehčí...

Ani se člověk nenadál a už stál u pokladen muzea, ve kterém nebyla k vidění pouze letadlová loď, ale třeba jedno z letadel Concorde nebo významný raketoplán Enterprise. Komu by to nestačilo, byla k vidění i ponorka USS Growler a spoustu dalších vojenských strojů. Ještě lepší pak bylo, že jsem nepočítal primárně s tolika výdaji a na své USD kartě jsem neměl dostatek obnosu. V Česku bylo krátce před sedmou, tedy nebyly dostupné zvýhodněné převody mezi měnami mé banky, a tak jsem musel vyluxovat českou kartu s méně výhodným kurzem. Ono už to bylo vlastně jedno, protože v rámci clearingu mezi námi turisty jsem už potrápil CZK kartu už v hotelu za necelých 500 dolarů.

Obří loď moc místa v operačních prostorech neměla...Obrázek: Obří loď moc místa v operačních prostorech neměla...

Co však byla sranda, že jsem si popletl PINy a hrál si chvílemi u terminálu karetní hry. Dobrá věc se ale nakonec podařila a byli jsme vpuštěni na molo 86, u kterého kotvila letadlová loď Intrepid. Námořní kolos, který během své služby zažil jak II. světovou válku, tak válku ve Vietnamu prošel mnoha rekonstrukcemi a k našemu štěstí nakonec nebyl sešrotován a slouží jako muzeum s děly namířenými na centrum Manhattanu. Ihned jsme vyběhli nahoru a na obrovské ploše jsme si postupně procházeli stíhací nebo průzkumné letouny či helikoptéry. Asi nejvíce mě zaujala černá kráska “Lockheed A-12”, průzkumné letadélko, které dokázalo létat až rychlostí 3 560 km/h.

Pěkně vyvedené modely včetně ukázky struktury přistávací dráhy - dřevo zde hrálo prim.Obrázek: Pěkně vyvedené modely včetně ukázky struktury přistávací dráhy - dřevo zde hrálo prim.

Prošli jsme si také veškerá zákoutí, kde bydlela posádka, vyzkoušeli jsme střílny, podívali jsme se na můstek a dokonce se svezli výtahem mezi palubami, který je původní a do dnešní doby funkční. Uvnitř muzea na letadlové lodi jsme se pak dozvěděli i fakt, že letecká paluba je vlastně obří silný kus dřeva s půlcentimetrovým plátem oceli. Zatímco jsme dumali, jak sedmicentimetrová vrstva dřeva musela snášet brutální tlaky při přistávání, děti se opodál učily morseovku a zkoušely ji na světelných signalizačních zařízeních. Michal si také stačil zablbnout a už jsme se vypravili, tentokrát už naposled, do říše NASA.

Legendární raketoplán, který ale nikdy cestu do vesmíru nepodnikl, i když byl velmi blízko. Úpravy byly tak finančně náročně, že raději NASA nechala postavit nový.Obrázek: Legendární raketoplán, který ale nikdy cestu do vesmíru nepodnikl, i když byl velmi blízko. Úpravy byly tak finančně náročně, že raději NASA nechala postavit nový.

Raketoplán Enterprise byl první svého druhu, ale nikdy se do vesmíru nepodíval. Sloužil jako testovací stroj, díky kterému následně vznikali jeho nástupci. Sám přišel o své místo v NASA muzeu ve Washingtonu, aby dělal radost obyvatelům a návštěvníkům New Yorku. I když se na něm podepsala doprovodná bouře hurikánu Sandy, po rekonstrukci vypadá jako nový. Opravdu bylo zajímavé sledovat rozdíl mezi ním a raketoplánem Atlantis na Floridě. Ošlehaný stroj na jihu dostal totiž při průletu atmosférou dost zabrat. Enterprise narozdíl od svého mladšího brášky už asi zůstane navždy čistý, ale s připomínkou, že byl první americký raketoplán.

Děla namířená na Manhattan, špionážní letoun Lockheed A-12 a další technika na palubě Intrepid.Obrázek: Děla namířená na Manhattan, špionážní letoun Lockheed A-12 a další technika na palubě Intrepid.

Tím naše exkurze jeden a půl hodiny trvající exkurze skončila. Před námi se ale objevil další rychlý letoun. Slavný Concorde, kterého jsme si mohli vyfotit pouze zvenčí, protože jsme nestihli omezené prohlídky a navíc jsme je ani neměli zaplacené. Budu si tak muset prozatím vystačit se záběry z oblíbených katastrofických filmů jako je Letiště 1979.

Aby to nebylo New Jersey líto, děla jsou namířena i přes řeku Hudson. Vysloužilý Concorde se ale opět dívá směrem k Manhattanu.Obrázek: Aby to nebylo New Jersey líto, děla jsou namířena i přes řeku Hudson. Vysloužilý Concorde se ale opět dívá směrem k Manhattanu.

Zatímco Dominika se už pomalu chystala k odchodu, my s Michalem jsme stále pokukovali po nedaleké ponorce s atomovkou "na zádech”. Jelikož ani jeden z nás zatím nebyl uvnitř jaderné ponorky, natož s naftovým pohonem, bylo jasno. Opět se rozdělíme a my půjdeme zkusit štěstí pod vodu. Bohužel, trvalo asi 20 minut, než jsme se vůbec dostali pořádně do ponorky a zde jsme si neustále dokola prohlíželi videa o historii včetně pokynů, jak máme dávat pozor při prohlídce. Aby toho nebylo málo, když už se zdálo, že pronikneme s další skupinou dovnitř, obří strážce ponorky nám zablokoval cestu.

Tento zmar se ale proměnil v příležitost, a to takovou, že budeme první a můžeme mít fotky bez dalších lidí a navíc můžeme prohlídku popohnat. Doteď nechápu, jak mohl na takové ponorce sloužit kuchař Buckman z filmu Periskop nahoru a dolů, protože místa bylo málo i pro mě - vysokého, ale hubeného. Opravdu jsme obdivovali posádku, jak byla schopná vegetovat v tak těsném prostoru. Přišlo nám, že největší prostor měli pánové u torpéd, protože když už nebylo co střílet, tak mohli pořádat na svém “parketu” taneční pařby.

Dieslová atomová ponorka USS Glowler - stísněná, ale úchvatná podívaná Obrázek: Dieslová atomová ponorka USS Glowler - stísněná, ale úchvatná podívaná

Naštěstí jsme cestou o nic nezakopli, raketu jsme nevypustili a za 20 minut jsme opět nad sebou uviděli oblačnou pondělní oblohu. Nudící se Dominice jsme se oba omluvili a místo chození Michal objednal taxi. Mělo to hned dvě výhody. Splnili jsme si sen projet se žlutým taxi v New Yorku s nějakým přistěhovalcem a u “ESB” jsme byli během 10 minut. Za tu dobu jsem se nestačil ani pořádně rozhlédnout ,ale za to jsem v takřka “opancéřovaném” plastovém vnitřku taxi stačil přečíst nápis, že jakékoli násilí spáchané na řidiči bude hodnoceno 25 lety tvrdého žaláře. Mlčeti zlato, takže jsem se na 5. avenue promlčel.

Návštěva Empire State Building

V 15:45 jsme byli u vchodu do mrakodrapu a tipovali, že se budeme opět tlačit ve frontě. Jaké bylo naše překvapení, když v obří hale nebyla skoro ani noha. V automatu jsme si každý koupili vstupenku za 41,37 USD, která nám umožňovala vyjet do 86. patra na venkovní vyhlídku. Usoudili jsme, že dávat skoro 80 dolarů za 102. patro se nám nevyplatí a když na to koukám s odstupem, tak asi opravdu ne. I když, mohli jsme si říkat, že jsme byli v nejvyšším patře “Empire State Building” (když nepočítáme 103. patro, které původně mělo sloužit k nastupování do vzducholodí).

Druhé patro Empire State Building včetně pohyblivého King Konga a animovaného stropu výtahu do 80. patra. Obrázek: Druhé patro Empire State Building včetně pohyblivého King Konga a animovaného stropu výtahu do 80. patra.

Následně jsme se vydali na nekonečnou kličkovanou, kde se normálně stojí dlouhé, nebojím se říci hodinové fronty. V rámci postupu si musíte projít opět důkladnou bezpečnostní kontrolou. Pak už jen další proplouvání cestičkami bez lidí. V rámci startujícího druhého patra se taktéž nachází muzeum včetně připomínek významných celebrit, které se zde nechaly zvěčnit a také vzpomínek na filmy, které budovu pomáhaly proslavit. Vyfotit se můžete třeba se skoro živým King Kongem, který na vás vykukuje zpoza oken. Kdo se nechce fotit, ten může přistoupit k prvnímu výtahu do 80. patra, kde se nachází první vyhlídka. Při stoupání doporučuji se dívat nahoru, protože nad vašimi hlavami se bude odehrávat skvělá animace z dob výstavby ikonického mrakodrapu, který letos (2021) oslavuje 90 let od svého otevření. 

Cesta vysokorychlostním výtahem netrvala ani minutu a už jsme byli na naší první zastávce. Na jedné straně na nás dýchly pohledy z oken na okolní části New Yorku, na stěnách pak můžete spatřit další zajímavé fotky a texty z historie budovy. Okna byla víceméně čistá, ale fotit přes ně bylo místy hodně složité a už jsem se těšil výše, kde už by žádná okna být neměla, mříže tam snad ale mít budou. V rychlosti jsme tedy prolétli 80. patro a naskočili do dalšího výtahu, který nás vyzvedl o dalších 6 pater. Připomínám, že ten den bylo větrné počasí, zataženo a oblačno, i když s pěknou viditelností. Nebyla úplně zima, ale ve výšce 320 metrů se v krátkých kalhotech a tričku nedalo vydržet příliš dlouho. Všimli jsme si tamních hlídačů, kteří byli oblečeni v obřích huňatých kabátech s čepičkami, a nevím, jak dlouhou měli šichtu, ale cvakání zubů a klepání se bylo místy znatelné. 

Výhledy zpoza oken v 80. patře slavné Empire State Building.Obrázek: Výhledy zpoza oken v 80. patře slavné Empire State Building.

Naše obíhání luxusních pohledů trvalo rovněž poměrně krátkou dobu, když si vezmu, že nás stál výlet prakticky 1000 Kč. Vyhlídkové patro jsem shlédl za pouhých 11 minut, ale za tu dobu jsem oběhl tamní turistickou observatoř několikrát. Chvílemi mi tuhla krev v žilách, když jsem mobil bez obalu a bez šňůrky, kterou jsem nikdy nevedl, strkal mimo mříže pro lepší záběry. Byla by to drahá sranda a navíc by někoho dole mohla nepěkně zranit. I když by zde byla velká pravděpodobnost “pouhého” rozbití o terasu pod 86. patrem.

Dobrá rada pro všechny, kteří by rádi do 86. patra vyjeli - i když jste otužilci a chcete nahoře strávit větší množství času, nějaká ta lehká věc na sebe s dlouhým rukávem se určitě neztratí. My jsme nijak extra vymrzlí nebyli, ale 100% komfort jsem také neměli. Než jsme se nakonec opět potkali, chvíli to trvalo a mezi tím jsem na  parťáky chvíli čekal v teple uvnitř budovy a pozoroval turisty a zejména zaměstnance, kterým byla opravdu zima největší.

Na vyhlídce v 86. patře už to solidně foukalo, ale pohledy na New York a okolí byly opravdu úchvatné.Obrázek: Na vyhlídce v 86. patře už to solidně foukalo, ale pohledy na New York a okolí byly opravdu úchvatné.

K celkovému času 55 minut strávených na této turistické atrakci patřila i návštěva gift shopu, který je logicky umístěn při východu z návratového výtahu. Pokud jsem si ve Philly koupil magnetku se Zvonem svobody, v tomto obchůdku si nemůžu nekoupit magnetku se siluetou “Empire State” za krásných 8,70 USD. Zbytek cesty už nebyl neznámý, den předem jsem zde strkal nos v protisměru “jízdy”, tentokrát jsem tu byl legálně a mohl se kochat krásným obložením stěn a zdobeným stropem velké haly.

Doplnit energii, sbohem a šáteček

Kdo si všiml, že jsem celý den nemluvil o jídle, má pravdu. Ani vlastně nevím, z čeho jsme celý den žili. Tolik zážitků a žádné jídlo? Před odjezdem na letiště tak bylo třeba ulovit něco dobrého. K našemu štěstí jsme narazili na bistro “W Cafe”, které se nachází coby kamenem dohodil od “ESB”. Na internetu píšou “Best American in v New York” a i když nedokážu posoudit, rozhodně vše, co jsem viděl, vypadalo naprosto lákavě - a že bylo na co se dívat. Slané, sladké, teplé nebo studené. Velké, malé, prostě na tak malém prostoru úžasný výběr a hlavně na New York skvělé ceny.

Dali jsme si tedy do nosu, a i když jsem si myslel, že na několikahodinové cestě v letadle zapláču, přesto jsem si zvolil dezert v podobě úžasného mrkvového dortu. Za 7,61 USD jsem obří kus skvělého sladkého zákusku nemohl do sebe ani nasoukat. Během konzumace jsme přemýšleli, jak bude nejlepší dostat se na letiště. Jakožto milovník metra jsem hlasoval pro veřejnou dopravu, už jen proto, že doprava v New Yorku tou dobou nevypadala zrovna nejlépe. Ve finále by ale největší problém dělal přestup mezi metrem a monorailem na “Jamaica Center” v podobě domlouvání se s další mechanickou mašinou v obří frontě jako když jsme odevzdávali s Michalem auto z půjčovny.

Podnik W Cafe nedaleko Empire State Building, všechno zde vypadá lahodně a ceny nejsou až tak přepálené.Obrázek: Podnik W Cafe nedaleko Empire State Building, všechno zde vypadá lahodně a ceny nejsou až tak přepálené.

Byl jsem velmi rychle přehlasován a nakonec jsme zvolili dražší, ale pohodlnější dopravu v podobě taxi. Tak či onak, stejně bylo zapotřebí se vrátit do hotelu, vyzvednout zavazadla a počkat na taxi. Zavazadla nám na hotelu s přehledem pohlídali a stačili jsme se ještě převléci, protože na letišti jsme se úplně převlékat nechtěli. Jediný problém s balením měl Michal, kterému už se do zavazadel nevešel zbytek sendviče z “W Cafe”, a tak si ho dočasně uložil do mého příručního zavazadla. V klidu a s obrovským časovým předstihem jsme počkali na pana taxikáře a vyrazili na 17 mil dlouhou cestu na letiště. Při cestě jsme si připsali další zářez, protože jsme vjeli do jednoho z tunelů propojujícího Manhattan s ostatními částmi New Yorku. Kdybychom chtěli “Queens Midtown Tunnel” projet vlastním půjčeným autem, stálo by nás to v dané době 8,50 USD. V dnešní době cena překročila už 10 dolarů, což je na necelé dva kilometry dlouhý tunel vcelku dost. Oproti mostům, které jsou zdarma, je to o hodně více.

Mordor jménem JFK

Pokud si pamatuji, dopravní situace byla tou dobou všelijaká a přejezd na letiště, kde jsme se ocitli kolem sedmé hodiny večerní, nám trval kolem hodiny. Teď se sluší říci, že odlet našeho letadla byl 5 minut po půlnoci, takže jsme měli před sebou ještě několik hodin na půdě Spojených států amerických. Kdybychom věděli, jaké má JFK recenze a všeobecnou pověst, asi bychom na letiště tolik nespěchali. Všechno ale začalo nenápadně a postupně gradovalo. Na letišti jsme měli spoustu času najít odbavovací místo Norwegian, což nám trvalo opravdu chvíli, ale bohužel jsme měli asi hodinu, než nás mohl někdo obsloužit. OK, naše chyba.

Když už jsme si nechali odbavit zavazadla, posunuli jsme se k mé “oblíbené” prohlídce. Na té se odehrával slušný masakr a když jsem viděl, jak jsou zaměstnanci letiště na cestující přívětiví, řekl jsem si, že tady bych fakt žádné problémy řešit nechtěl. Ve velkém frmolu jsem vyskládal všechno do vaniček včetně bot, které si preventivně musí sundavat všichni, ale vše mi šikovně odjelo dříve, než jsem stačil odevzdat pas, který jsem měl v zadní kapse u kalhot. Nyní jsem byl vyzván k průchodu “security sprchy”, kde jsem rotoval ve všech úhlech a při výstupu jsem narazil na obřího dvoumetrového a 150 plus kilového afroameričana s poněkud nevlídným pohledem.

Hups, pomyslel jsem si a po očku sledoval, kam mi zatím dojely moje věci, aby mi je někdo náhodou neodnesl. Obří černoch ukázal na mě a povídá, abych se otočil a podíval na přístroj. Učinil jsem tak a viděl jsem siluetu a nějaké skvrny. Hmm, co s tím? Byl jsem vyzván, ať odevzdám vše, co mám na těle, tak jsem vyndal pas, který jsem si zapomněl, omluvil se a sdělil, že víc nemám. To ovšem zdá se nestačilo a výzvy dále pokračovaly. Tentokrát se ale už nesetkaly s jinou odpovědí, než že u sebe nic nemám nebo že nechápu, kam tím pán směřuje.

Čekání na letišti JFK - suveréně nejhorším letišti, na kterém jsem měl čest být.Obrázek: Čekání na letišti JFK - suveréně nejhorším letišti, na kterém jsem měl čest být.

S plánem jsem byl ale brzy seznámen. I když jsem nebyl předem tázán, zda souhlasím s prohlídkou, přestože jsem možná něco ve smyslu toho, že si mě mají prohledat, prohodil nenápadně sám, se na mě obří pán vrhl. Započalo cvičení se security… Otoč se, rozpaž,… Byly mi projety takřka veškeré záhyby na těle, a když mě začal ten hodně naštvaný bezpečák tahat za kalhoty tak, že mi málem vylezly oříšky dýchacím otvorem, začal jsem naštvání pociťovat také. O poznání horší bylo, když stejný příběh pokračoval po mém otočení o 180 stupňů. Opravdu nechápu, čemu mělo pomoci mě zvedat do vzduchu za pomocí rantlu mých kalhot. Po něolikaminutovém cvičení s Olgou Šípkovou jiné váhové kategorie mi bylo se znuděně naštvaným hlasem sděleno, že jsem čistý a že mohu jít dál. Nevím, co byly ty skvrny na zařízení, jestli chyba přístroje, ale při otočení se zpět jsem ještě zahlédl, jak si onen příjemný pán dal high-five s dalšími pracovníky letiště, jak dobře odvedl svoji práci.

Tohle se konat v obráceném gardu, svět by měl další námět na diskusi nebo na bourání několika soch bílých utlačovatelů. Jsem rád, že jsou kontroly před nástupem do letadla přísné, jde o bezpečnost pro všechny, ale trochu se nemohu zbavit dojmu, že někdy jde i o vylití určité frustrace nebo prostě jen o škodolibost. Jak jsem skončil na jedné kontrole, hned jsem byl vyzván k další. Tentokrát se jednalo o hispánce, který stál s rukavicemi nad mým příručním zavazadlem. No bezva, stěry? Nebo ještě lépe, znovu vybalit a zabalit batoh, i když jsem ho sotva zabalil tak, aby se do něj vše vešlo?

Nicméně, pamatujete, jak jsem psal, že si ke mně v hotelu Michal uložil zbytek sendviče ještě na hotelu? Tak přesně ten sendvič si zapomněl vzít zpět a ten se tak stal hlavní postavou dalšího dění. Co to je, byl jsem vyzván k identifikaci předmětu vyndaného z vrchu zadní kapsy batůžku. Tohle? To je sendvič, který si u mě kamarád zapomněl. Jo tak sendvič, odvětil sarkasticky zaměstnanec letiště. Ano, sendvič. No dobře, strážce pořádku lehce přivoněl, pootevřel obal a bylo jasné, že to opravdu je jen sendvič. Klidně ho vyhoď, pomyslel jsem si, ale hlavně, ať už jsem pryč. K mému velkému překvapení se na mě pán usmál, odvětil, že by ho byla škoda a vrátil mi ho do batohu s tím, že mohu jít. S otevřenou pusou jsem poděkoval, sebral svých pět švestek se sendvičem a začal hledat své vaničky se zbytkem věcí, hlavně s botami.

Dobrá věc se podařila, ale peklo tím rozhodně nekončilo. V odbavené části Terminálu 1 vlastně nebylo co dělat. Všichni zaměstnanci na vás koukali jak na lejno přilepené na botě a z repráků se neustále linul hlas z vysílaček 11 gatů. Koupě vody a Coca-coly v ceně kolem 9 dolarů byla už jen třešnička na dortu. Byli jsme obeznámeni, že Američané potřebují mít všechno napsané černé na bílém včetně ujetých značek nebo návodů k mikrovlnce, kam nepatří třeba vkládání domácích mazlíčků. Na letišti jsme ale sázeli na informační systém, kdy každý bude vědět, kde a kdy má být přítomen. Opak byl asi pravdou a každý gate hodinu před nástupem začal hlásat po pěti minutách last border call a po dalších 5 minutách vyjmenovával postupně všechna jména, která pomalu ještě stála ve frontě. 

Vše probíhalo tak, že nejdřív začala chrčet vysílačka, následně došlo k jejímu kvalitnímu proklepání a ve finále přišlo sdělení. Tím, že najednou odlétalo několik spojů, se všichni zaměstnanci v odletové bráně snažili předběhnout ty z jiné brány a vlastně během třech hodin nebylo minuty, kdyby někdo z repráků něco neoznamoval. Po několika desítkách minut už jsme znali nazpaměť všechna čísla letů a jejich pasažerů. Kdyby mě někdo vzbudil ve tři hodiny ráno, vyjmenuju s přehledem půlku obsazení letu do Madridu nebo Paříže. Samozřejmě je to trochu nadsázka, dal bych jich aspoň 5 od každého. Naštěstí čas vše vyléčil a po příletu do Amsterdamu už jsem vše z paměti vytěsnil.

Nevím, čím to bylo, zda ubíjející atmosférou na letišti nebo desítkami kilometrů nachozených za poslední dny, ale když jsme se konečně dostali do letadla a vzlétli, byl jsem úplně hotový. Nikdy se mi nedaří v dopravních prostředcích usnout, proto jsem se těšil, jak si pustím nový film s Clintem Eastwoodem - “ Pašerák”. Film jsem si pustil, ale k mému překvapení z něj nemám vlastně prakticky nic, protože jsem ihned po pár minutách usnul. Rozhodně to nebude tím, že bych si myslel, že mistrův nový film byl nudný, ale byl jsem jednoduše kaput. Probral jsem se akorát, když jsme byli na vlně jet streamu a upalovali rychlostí přes 1000 km/h. Další připomínky k letu vlastně ani nemám, protože jsem jeho většinu konečně prospal.

Zachytit 1000 km/h se mi nepodařilo, nebyl jsem dostatečně rychlý...Obrázek: Zachytit 1000 km/h se mi nepodařilo, nebyl jsem dostatečně rychlý...

Přestup v Amsterdamu a návrat domů

V Evropě jsme přistáli krátce po jedné hodině odpoledne a jak jinak, čekal nás dlouhý přestup. Gate pro odlet se nám otevíral až o 17:45. Nejprve ale bylo nutné se dostat přes imigrační kontrolu. Vzhldem k tomu, že jsme nikam nespěchali, bylo nám opět jedno, že jsme na samotném konci celého letadla. Po několika oznámeních, která jsme ignorovali, přišel pracovník letiště a začal se ptát, kdo je občanem EU, že může jíž k jinému “okénku”. No hurá, konečně jsme to těm Amíkům mohli vrátit za Orlando, že jo. Vystoupili jsme z řady, něco pověděli pánům v kukaních a už jsme chytali naše kufry. Tentokrát se obešlo vše bez problémů a všechny zipy přežily bez problémů. Než jsme se pohli kamkoli dál, sedli jsme si v jedné z dlouhých chodeb a spočinuli na svých zavazadlech a spřádali plány.

Z letargie mě vytrhl jakýsi vtipálek v montérkách, který s blíže neidentifikovatelným nářadím v ruce začal obcházet moje zavazadlo a začal vydávat pusou pípací zvuky. Do toho se mě zeptal, jaké drogy převážím a to jsem se na něj podíval takovým pohledem, že se jen zasmál a pokračoval dál. Zvláštní fóry. Odebrali jsme se raději blíže odbavení a když přišel čas, obával jsem se o pokračování skvělého dne se securitkami. K mému velkému překvapení jsem prošel jak nůž máslem, ale Michal s Dominikou museli vysvětlovat nedorozumění s kapičkami a s léky, které si koupili na virózu během našeho cestování po USA. Alespoň myslím, že to bylo v Amsterdamu a ne na JFK, protože v New Yorku jsem měl co dělat, abych si všímal sebe a svých zavazadel.

Když jsme se dostali přes pekelné brány, zbývalo už jen dokoupit jídlo a pití a vyčkat na odlet. I když venku řádili všichni čerti, z audio informačního systému se nelinuly šílenosti jako v USA. Každý tak nějak věděl, že dojde ke zpoždění a jak velké bude. Nemuseli jsme tuhle informaci slyšet každou minutu 2x. Pozorovali jsme v klidu déšť a bouřku za okny a jen lehce znejistěli, když konečně přistavili letadlo ČSA v podobě Boeingu 737-800 od Smartwings. Borci z letiště totiž přivezli zavazadla na vozících, na kterých sice byla plachta, ale jen ze dvou třetin. Poslední vozík měl smůlu, protože nezbyla nebo plachta někde cestou uletěla. Prozradím, že i když jsem si myslel, že Černého Petra vylosujeme my, po příletu to tak naštěstí nevypadalo.

Tak zase v evropě na letišti Schiphol v Amsterdamu. Letadlo nám trochu zmoklo, ale ani hroby s blesky nás nakonec nezastavily.Obrázek: Tak zase v evropě na letišti Schiphol v Amsterdamu. Letadlo nám trochu zmoklo, ale ani hroby s blesky nás nakonec nezastavily.

Z lehce zpožděného letu stojí za zmínku ještě nekonečné stoupání v hodně nevlídném počasí, které s letadlem trochu házelo. Noční let navíc přidával solidně na atmosféře. Nás to ale nijak nerozhazovalo a když pilot prohlásil, že už jsme asi konečně venku, ale raději doporučuje zůstat připoutaný po celou dobu letu, začal úprk cestujících na záchod. Měli jste to štěstí, že jsme byli situování v poslední zadní řadě přesně u záchodů, takže Dominika závod vyhrála a naproti se usídlila nějaká další paní. Po pár sekundách ale přišla mírná korekce letu, kdy se letadlo vlivem turbulence poměrně hodně propadlo a za zády jsme s Michalem uslyšeli trochu hluk. První vyšla Dominika, která vše zvládla. Chvíli po ní ale vyšla paní, která už byla zjevně malinko zasažena. 

Tímto lehce komickým momentem jsme vlastně uzavřeli naši více než dvoutýdenní cestu do USA. Bezpečně jsme přistáli na letišti v Ruzyni a rozešli se do svých domovů. Byla to vskutku pěkná jízda plná nových zážitků a po zkušenostech zde nabytých bych se do Ameriky jednou rád vrátil. Je to země mnoha kontrastů, ale upřímně si nedovedu představit zde dlouhodobě přebývat. Uvidíme kdy se zase naskytne možnost doobjevit New York nebo zkoumat další přírodní krásy Ameriky, a že jich je požehnaně. Osobně doufám, že kdo dokázal dočíst tyto řádky, tomu se mu můj pohled na náš výlet z roku 2019 líbil. Pokud by vás zajímalo cokoli ohledně naší cesty, zkuste napsat na Facebook nebo Instagram, případně využijte náš kontaktní formulář. S odstupem času se k této cestě rád vrátím s celkovým sumářem. Závěrem bych rád poděkoval Dominice a Michalovi za to, že tento příběh vlastně mohl vzniknout a kdo ví, třeba se spolu zase potkáme u nějakého dalšího dobrodružství.

Zveřejněno: 06.11.21 v 14:20
Tento obsah můžete sdílet s přáteli
Další příběhy
Předchozí kapitolaDalší kapitola v přípravě...

Reklama

Instagram

small_1.jpg
small_2.jpg
small_3.jpg
small_4.jpg
small_5.jpg
small_6.jpg
small_7.jpg
small_8.jpg
small_9.jpg
small_10.jpg
small_11.jpg
small_12.jpg
small_13.jpg
small_14.jpg
small_15.jpg
small_16.jpg
small_17.jpg
small_18.jpg
small_19.jpg
small_20.jpg
small_21.jpg
small_22.jpg
small_23.jpg
small_24.jpg
small_25.jpg
small_26.jpg
small_27.jpg
small_28.jpg
small_29.jpg
small_30.jpg
small_31.jpg
small_32.jpg
small_33.jpg
small_34.jpg
small_35.jpg
small_36.jpg
small_37.jpg
small_38.jpg
small_39.jpg
small_40.jpg
small_41.jpg
small_42.jpg
small_43.jpg
small_44.jpg
small_45.jpg
small_46.jpg
small_47.jpg
small_48.jpg
small_49.jpg
small_50.jpg
small_51.jpg
small_52.jpg
small_53.jpg
small_54.jpg
small_55.jpg
small_56.jpg
small_57.jpg
small_58.jpg
small_59.jpg
small_60.jpg
small_61.jpg
small_62.jpg
small_63.jpg
small_64.jpg
small_65.jpg
small_66.jpg
small_67.jpg
small_68.jpg
small_69.jpg
small_70.jpg
small_71.jpg
small_72.jpg
small_73.jpg
small_74.jpg
small_75.jpg
small_76.jpg
small_77.jpg
small_78.jpg
small_79.jpg
small_80.jpg
small_81.jpg
small_82.jpg
small_83.jpg
small_84.jpg
small_85.jpg
small_86.jpg
small_87.jpg
small_88.jpg
small_89.jpg
small_90.jpg
small_91.jpg
small_92.jpg
small_93.jpg
small_94.jpg
small_95.jpg
small_96.jpg
small_97.jpg
small_98.jpg
small_99.jpg
small_100.jpg
small_101.jpg
small_102.jpg
small_103.jpg
small_104.jpg
small_105.jpg
small_106.jpg
small_107.jpg
small_108.jpg
small_109.jpg
small_110.jpg
small_111.jpg
small_112.jpg
small_113.jpg
small_114.jpg
small_115.jpg
small_116.jpg
small_117.jpg
small_118.jpg
small_119.jpg
small_120.jpg
small_121.jpg
small_122.jpg
small_123.jpg
small_124.jpg
small_125.jpg
small_126.jpg
small_127.jpg
small_128.jpg
small_129.jpg
small_130.jpg
small_131.jpg
small_132.jpg
small_133.jpg
small_134.jpg
small_135.jpg
small_136.jpg
small_137.jpg
small_138.jpg
small_139.jpg
small_140.jpg
small_141.jpg
small_142.jpg
small_143.jpg
small_144.jpg
small_145.jpg
small_146.jpg
small_147.jpg
small_148.jpg
small_149.jpg
small_150.jpg
small_151.jpg
small_152.jpg
small_153.jpg
small_154.jpg
small_155.jpg
small_156.jpg
small_157.jpg
small_158.jpg
small_159.jpg
small_160.jpg
small_161.jpg
small_162.jpg
small_163.jpg
small_164.jpg
small_165.jpg
small_166.jpg
small_167.jpg
small_168.jpg
small_169.jpg
small_170.jpg
small_171.jpg
small_172.jpg
small_173.jpg
small_174.jpg
small_175.jpg
small_176.jpg
small_177.jpg
small_178.jpg
small_179.jpg
small_180.jpg
small_181.jpg
small_182.jpg
small_183.jpg
small_184.jpg
small_185.jpg
small_186.jpg
small_187.jpg
small_188.jpg
small_189.jpg
small_190.jpg
small_191.jpg
small_192.jpg
small_193.jpg
small_194.jpg
small_195.jpg
small_200.jpg
small_201.jpg

Sociální sítě

Reklama