Tripovník - Cestování z vlastního pohledu

Zvedněte ruku, kdo už zapomněl na Tripovnik.cz? Upřímně bych se nikomu z vás fanoušků nedivil, kdyby těch rukou bylo nad hlavou bylo opravdu hodně. Přeci jen, od posledního výletu uplynul téměř rok a ani sociální sítě nevykazovaly žádnou aktivitu. Co za tím vším je? Nebojte, není to rozhodně ztráta zájmu o cestování nebo psaní o něm. Náš tým se totiž zkraje roku 2023 rozrostl o novou cestovatelku. Malá princezna byla pro nás to nejdůležitější a logicky tak některé věci šly stranou, a to včetně projektu Tripovník. Nicméně, jak jde čas, tak jsme se pomalu osmělovali a vyráželi s kočárkem a nosítkem na čím dál tím delší procházky a výlety. O jednom takovém výletu bych vám se zpožděním chtěl napsat a započít tak novou éru Tripovníku, ve které už nebudeme dva, ale tři.

Byla neděle 24. září 2023 a my se dopoledne chystali na náš první delší výlet po České republice. Samozřejmě nepočítám výlety na Slovensko za druhou částí rodiny, které jsou kilometrově v jiné kategorii. O těch si napíšeme v dalších kapitolách v příštím roce. Vraťme se ale k aktuálnímu výletu, na který jsme si jako posily přizvali naše kamarády - cestovatele Petra alias Kunu s jeho synem Vojtou. Společně jsme se rozhodli prozkoumat legendu blanických rytířů, a tak naše kroky vedly do vesničky Louňovice pod Blaníkem.

Obrázek: Pohled z parkoviště pod horou Blaník (Louňovice pod Blaníkem)

S Kunou a Vojtou jsme byli domluveni na srazu v pravé poledne. Do té doby jsme si mohli v klidu vyřešit malou princeznu a její dopolední rituály včetně svačinky, uložit ji do auta a vyrazit. Většina rodičů mi asi dá za pravdu, když řeknu, že automobil je nejlepší uspávadlo pro malé dětičky. Výjimkou není ani naše Zorka, která byla v limbu už po pár ujetých metrech. Navigace nám ukazovala dojezd přesně na 12:00, což samozřejmě byla náhoda. Nevím jak, ale podařilo se nám hodinu a čtvrt dlouhou cestu stále držet na stejném času dojezdu. Dokonce nám nepřekazila plány cesty ani pouť na louňovickém náměstí, díky které jsme se plahočili maximálně třicítkou a museli dávat pozor na to, aby nám nikdo rozjařený neskočil pod kola.

Při příjezdu na nedaleké (placené a hlídané) parkoviště u vyhlídkového místa na obec Louňovice už na nás mávala posádka druhého automobilu, který dorazil jen chvíli před námi. K jeho smůle se brzký příjezd přetavil v další čekání, bylo totiž ještě třeba vyřešit naši logistiku. Vzhledem k potenciálně náročné cestě (ne, nepřipravili jsme se, jak cesty na Blaník vypadají), jsme rovnou zavrhli variantu s kočárkem. Malou jsme tedy připoutali do nosítka, zkontrolovali obsah batůžků a pomalu vyrazili směr Blaník. Ve formuli bychom se asi s pit-stopem dlouhým 15 minut neuživili, ale nebylo kam spěchat. Přehopkali jsme Blanickou ulici č. 150 a vydali se na 2,2 km dlouhé stoupání s průměrným sklonem 8%.

Obrázek: Kamenité lesní cesty vedoucí k blanickým rytířům

Netrvalo dlouho a rozhodnutí nebrat kočárek se začalo vyplácet. Kamenitá cesta opravdu není uzpůsobená ani pro terénní kočáry. Bylo dobře, že nějakou dobu nepršelo, protože jinak bychom si s malou na cestu netroufali. Už takhle bylo třeba opatrně našlapovat, a to nás to nejhorší ještě mělo čekat. Okolí cesty ale bylo úžasné. Krásný voňavý les, který nás obklopoval, čerstvý vzduch, to vše za to stálo. Po cestě bylo navíc několik naučných cedulí, u kterých jsme se poctivě zastavovali. Některé zastávky byly v lepším, některé bohužel v horším stavu.

Obrázek: Kamenný rytíř těsně pod vrcholem Velkého Blaníku a zřejmě pozůstatek jeho stolování

Těsně za kamennou sochou blanického rytíře jsme rychle vyřešili dilema se zkratkou k rozhledně na vrcholu. Cesta plná listí a kamenů vlastně ani skoro nebyla poznat. S novým přírůstkem do cestovatelské rodiny jsme si na toto místo netroufli, a tak jsme kopec brali oklikou. Díky tomu jsme mohli natrefit na místo zvané Vařejová skála. Odtud by pravděpodobně měli v případě nejvyšší nouze vyjíždět blaničtí rytíři. Vzhledem k tomu, že chlapci ještě nevyjeli, tak buď si někde v teple popíjí, chrní a nebo ještě není tak zle v zemích českých. Mnozí také považují toto místo za vstup do jiných dimenzí, paralelních světů s existencí časoprostorového tunelu. Tuto myšlenku samozřejmě nemůžeme ani potvrdit, ani vyvrátit, protože jsme se dovnitř ani nepokoušeli dostat. Jsme přeci zodpovědní rodičové, že. Každopádně, pokud by měli někdy z hory vyjet rytíři, doufejme, že alespoň trochu obměnili svoji středověkou zbroj. Ta by v dnešní moderní době nejspíš neuspěla. O navýšení koňských sil samozřejmě ani nemluvě.

Obrázek: Rozhledna na vrcholu Velkého Blaníku s dobrým občerstvením, kde berou i karty!

Ochuzeni o magický zážitek jsme se vydali vstříc závěrečnému stoupání. To sice bylo přehlednější než kamenná cesta zapadaná listím, byly zde dokonce i schody. Ne všechny však vydržely nápor času a zejména turistů, takže bylo třeba dbát nejvyšší opatrnosti. Průměrný sklon od Útulny Blaník k rozhledně Velký Blaník byl lehce přes 20%. S malou jsme se tak trochu zapotili, ale všechno dobře dopadlo a mohli jsme po hodinovém výšlapu spočinout u občerstvení pod rozhlednou. Mužská část se ještě před doplněním jídla a pití rozhodla vyběhnout na vrchol dřevěné rozhledny. Rozhledna je pěkná, ale schody jsou v některých místech opravdu strmé a úzké. Není to tedy úplně pro každého. V závěrečném úseku je třeba navíc dávat pozor, aby člověk neztratil hlavu, speciálně lidé vyššího vzrůstu. Výhled shora je však za pěkného počasí, které nás provázelo, úžasný a stojí za těch pár příkrých schodů.

Obrázek: Po schodech na vrchol rozhledny včetně výhledu

Co se týká občerstvení, byli jsme taktéž nadmíru spokojeni. Příjemná obsluha, dobré jídlo a hlavně  se zde dá platit kartou. Jaká to příjemná změna, která není rozhodně na takovýchto místech standardem. V době konání naší horolezecké vložky probíhalo dole krmení „divoké zvěře“. Nebojte, nešlo o žádné divočáky, jen naše malá papala ve stylu jejím vlastním.

Po padesátiminutové pauze jsme se rozhodli přeci jen zkusit zkratku, kterou jsme minuli při stoupání. Řekněme, že s miminem byl 22% úsek klesání plný skal a listí poměrně velkou výzvou. Ve stylu noha k noze, ruka na stromu, jsme se pomalinku obezřetně šourali na původní, námi všemi dobře známý, úsek. Jakmile jsme uzřeli hlavu kamenného rytíře, věděli jsme, že máme protentokrát vyhráno. Už náš čekalo jen pozvolné klesání k parkovišti. To skýtalo už méně překážek než výše zmíněná zkratka. Zorka celé toto dobrodružství raději prospala, takže ani neví, o co vlastně přišla.

Obrázek: Lesy kolem Velkého Blaníku

Klesání od rozhledny nám zabralo polovinu času a během půl hodinky jsme tak už byli u svých železných ořů. Malá Zorka byla zpocená i za nás za všechny, ale krásně vyspalá a rozdávala úsměvy na všechny strany. Kdyby holka věděla, kde všude byla a kudy prostřednictvím nás lezla.

Suma sumárum, dvě a půl hodinky v překrásné přírodě a na čistém vzduchu s nádechem tajemna Velkého Blaníku. Cesty jsou zde trochu náročnější, ale když zrovna nemáte po ruce mimino, hravě to zvládnete. My jsme důkazem toho, že i s půlročním kojencem se dá cesta bez problémů zvládnout, ale je třeba dávat pozor a mít štěstí na počasí. Dnešní příběh byl tedy krátkou malou upoutávkou na další pokračování cestování s Tripovníkem. Věříme, že výletů bude přibývat a budeme vám je, pokud možno zábavnou formou, přinášet v kratším intervalu než jednou za rok. Jak bude malá Zorka růst, bude i plnohodnějším parťákem, a kdo z vás už má doma také nějakého malého sviště, třeba mu pomůžeme se rozhodnout, že ten a ten výlet by stál za to absolvovat a jak je náročný.

Těšíme se na vás příště, cestováni zdar a nezapomeňte na naše sociální sítě - Instagram a Facebook.

PS: Všem přejeme šťastný vstup do roku 2024! Buďte zdraví a dělejte si radosti kolik můžete, třeba právě s cestováním.