Pěšky z Černého Mostu do Černé Madony
Po náročných pracovních týdnech jsme si s přítelkyní řekli, že bychom měli opět spáchat nějaký menší výlet, tentokrát v rámci povoleného okresu. Neustálé vysedávání u počítačů je přeci třeba občas trochu kompenzovat. Naši výhodou je bezesporu velikost vymezeného prostoru, ve kterém se můžeme v Praze pohybovat. Nicméně, i tak je třeba dodržovat pravidla v rámci ochrany sebe i ostatních spoluobčanů. Proto jsme už v pátek večer přemýšleli, že náš výlet do centra Prahy se obejde co nejvíce bez MHD. Za účelem pěkného titulku byl pro hon za sladkou odměnou zvolen výchozím bodem Černý Most.
Jak jste si již možná zvykli, téměř každý příběh Cest do Ameriky začíná zmínkou o tamním snídaňovém menu. Ani Krátké výlety nebudou tentokrát výjimkou. Po osmé sobotní hodině ranní mě totiž z postele vytáhla vůně, která se linula z kuchyně. Volba sladké snídaně byla ještě zahalena tajemstvím, ale mým soukromým tipem byly palačinky. Těsně vedle, přítelkyně mi naservírovala krásné lívanečky, ovoce v podobě banánů nebo dvou příchutí kvalitní marmelády a opodál stála i Nutela. V Americe jsem lívance ani vafle neochutnal, ale dozajista by těm od Martinky nemohly ani konkurovat. Oba jsme se olizovali až za ušima a tvořili všemožné kombinace ze surovin, které jsme měli před sebou.
Po očku jsme sledovali počasí, jestli bude výhodnější vyrazit ještě v sobotu a nebo počkat až na druhý víkendový den. Volba padla na mrazivou sobotu a kolem poledne jsme již byli s respirátory FFP2 připraveni vyrazit. Krátká zastávka v obchodu u Rajské Zahrady, kde jsme doplnili občerstvení na cestu a ruku v ruce jsme se vypravili směr Hloubětín. Během chvíle jsme došli k bazénu, do kterého jsem se základní školou jezdil autobusem ze severu Prahy a v jehož areálu se také nachází tělocvična, ve které kdysi našla útočiště i ženská basketbalová Sparta. V tomto místě jsem si tedy oživoval poměrně velké množství vzpomínek. Naskakovaly ty, jak jsme po plavání čekali frontu na hrací automat Street Fighteru nebo jiné ve formě vyhrocených zápasů basketbalistek v baráži o návrat do nejvyšší soutěže.
Z ponurého hlavního tahu křižujícího Hloubětín jsme ale po chvíli odbočili na modrou turistickou trasu podél řeky Rokytky. Prošli se vodním tunelem, který připomínal základnu padouchů jak z Jamese Bonda, kde jsme čekali, že každou chvíli připluje člun nebo miniponorka. Ta by, pravda, asi dost drhla o dno mělké Rokytky, ale do prostředí této stavby by krásně zapadla. Hned poté, co jsme nalezli světlo na konci tunelu a prošli jím, se po pravé straně ukázala “Fitness stezka Rokytka” - jedno z několika přírodních fitness center, které jsme ten den na cestě minuli. Nám by se tou dobou hodilo spíše WCRC alias “Záchodové centrum Rokytka”. Velké množství čaje a jiných tekutin ke snídani chtělo totiž ven. Jak byla Praha do té doby liduprázdná, blízko nové “finské čtvrti” na jihovýchodní naučné stezce Prahy 9 začal být frmol. Pokaždé, když jsme se otočili, alespoň do pár desítek metrů od nás byly nějaké zvědavé oči.
Obklopeni výstavbou finského developera jsme se ale dostali k jedné z naučných cedulí, na které stálo, že od roku 1926 se v této oblasti Hloubětína budovala “Kolonie Čína”. Podle pověstí je však tento název odvozen od jednoho dne, kdy svatý Petr neměl dobrou náladu a ztrestal místní nepěkným tmavým mračnem, silným větrem a hromy s blesky. Pro milovníky vláčků je třeba ještě zmínit, že základem zdejších obydlí byly výhradně vyřazené železniční vagóny, které si postupně lidé omítali a dále rozšiřovali. O domy na kolečkách se ale nejednalo, protože podvozky byly zřejmě využity jinde. Když už se zde na chvíli zastavíte, nezapomeňte si přečíst o sousední kolonii “Za Aero”. Pokud vás nebude hnát mlsná, můžete si naučnou stezku projít celou, my do ní vstoupili a opustili ji tak nějak uprostřed a stihli 4 stanoviště ze 17.
Ještě než jsme došli k dalšímu stanovišti, které je věnováno hale továrny Praga, obdivovali jsme krásný upravený prostorný park “Zahrádky” s vodními plochami a dalším fitness stanovištěm. Na to, jak je Hloubětín vnímán spíše jako “špinavější” industriální čtvrť, nová výstavba a rekultivace okolí opravdu dělá divy. Když si vzpomínám, jak jsme šli kolem před lety v rámci šifrovací hry a já ve fitness centru skákal se švihadlem o bonusové body navíc, okolí tak krásně nevypadalo. Možná to bylo motáním hlavy po výkonu aspirujícím na olympiádu, i když tento sport ještě nemá tak silné lobby, nebo si mezi tím dělníci hodně mákli. Kdo makal vedle sportovců, byly všudypřítomné kachny, které v jednom místě pořádaly doslova sněm. Ve spojení s kolonií Čína nás ale napadlo, že jsme dlouho neměli voňavou a křehkou kachnu nebo kachnu po Sečuánsku - ty prostě Číňani umí skvěle. Při pohledu na ta krásná zvířátka jsme si ale o pár kilometrů dál raději rozbalili tatranky.
Pokud jsem zmínil industriální Hloubětín, co potom takové Vysočany, do kterých jsme vlastně vstoupili výše zmíněným parkem. Hned první připomínkou bohaté strojírenské historie nám byla opuštěná hala Pragovky blízko ragbyového hřiště. Funkcionalistická hala číslo 19 vznikala v letech 1938 - 1942 a měla pravděpodobně sloužit pro vojenskou výrobu. Po válce do haly přestěhovala výrobu automobilka Praga, která zde nejprve montovala osobní vozy, aby následně přešla na montáž automobilů nákladních. Vyráběly se zde i legendární “V3Sky” - třínápravové terénní vozítko s pohonem všech kol (6×6). Na jednu stranu je úžasné, že tyto vozy v naší armádě můžete vidět dodnes, případně si je lze odkoupit v rámci občasných dražeb. Druhou stranou mince ale je zastaralost vozového parku této instituce. Tehdejší nadčasové automobily už mají bohužel svoji nejvyšší slávu za sebou.
Narozdíl od některých objektů, které ustoupily bytové výstavbě, hala č. 19 je zapsána v Ústředním seznamu kulturních památek ČR a když jsme kolem ní procházeli, všimli jsme si probíhající rekonstrukce jedné části střechy. Tento, i ostatní okolní objekty, by měly podle dostupných zpráv posloužit umělcům. Některé stavby už dokonce této myšlence již slouží. I nás lákalo si zahrát na umělce a pokud by to šlo, vběhnout do haly a nafotit nějaké pěkné “apokalyptické” snímky. Místo toho jsme ještě omrkli tréninkové hřiště místních ragbistů a představovali si, jak tahají pneumatiky od traktorů různých velikostí. Náročný sport, který ale není, že? I legendární atletka Jarmila Kratochvílová běhala s pneumatikou za zády. Pravda, nebyla ale takové velikosti jako ty, co se válely na zeleném trávníku ostrých hochů.
Za doprovodu všudypřítomných kachen, které se výhradně pohybovali v párech, jsme se podél Rokytky vydali vstříc dalšímu parku. Pod lávkou jsme se ale příliš nezdrželi a pokračovali jsme zelení až k parku “Psí louka”. Zde nás zaujala stále fungující malá ledová plocha na bruslení. Vzhledem k absenci vlastního vybavení a jinému cíli trasy jsme, místo krasobruslení a trojitého rittbergera, vyzvedli dvě horké griotky a šli k místnímu jezu sledovat souboje kačerů. Než jsme dopili, shlédli jsme opravdu zajímavé kreace včetně balancování na hraně jezu, nízkém letu nad vodou včetně efektního přistání a byli jsme i diváky strkanice o jediný mělký balvan s výhledem na divokou vodu. Partnerky těchto exibujících kačerů se mezitím staraly o své a při břehu opodál lovily pochoutky se zobáky ponořenými pod vodou. Možná se ale jen nechtěly dívat na své bláznivé sportovce.
Po osvěžující pauze a šesti nachozených kilometrech jsme se najednou ocitli u další technické památky. Torzo železničního mostu, který kdysi spojoval již zaniklé nádraží Praha - Těšnov s dnešním stále fungujícím Praha - Vysočany, bylo opět vděčným objektem pro naše dychtivé mobilní telefony. Rozbořený most znamenal také poslední dnešní rozloučení s Rokytkou, od které jsme se odpoutali a zamířili směr Palmovka. Jindy rušný uzel, dnes prakticky vyprázdněný. Taktéž parky kolem Invalidovny a Rohanského nábřeží zely prázdnotou. Větší ruch jsme zaznamenali až u Karlínského náměstí, kde jsme se kochali pohledem na kostel sv. Cyrila a Metoděje, v pozadí pak na nás mával od památníku bitvy na Vítkově Jan Žižka z Trocnova.
Tento den jsme si výškové kilometry nenaplánovali, takže jsme v klidu po rovině směřovali na Florenc. Prošli jsme parkem Těšnov, odkud kdysi vyjížděly vláčky přes nyní polorozbořený kamenný most nad Rokytkou o pár kilometrů proti proudu a kolem Bílé a Černé labutě dorazili na Náměstí Republiky. Náš cíl už byl co by kamenem dohodil. Zvláštní pocit, v centru Prahy jsme zase dobrých několik měsíců nebyli. Mezitím někdo naproti Palladiu nainstaloval sousoší černého jednorožce protínajícího srdce, pod kterým leží zcela nahá zlatá žena. Ještě stačilo projít kolem sídla ČNB, vyfotit si okolí Prašné brány takřka bez přítomnosti lidí a už zbývaly pouze desítky metrů do ráje dortíků.
Možná jsem zapomněl říci, že se rozhodně nejedná o placenou reklamu, ale Černou Madonu jsme nenavštívili poprvé a určitě ne naposled. Tamní cukráři mají opravdu smysl pro detail a hlavně skvělé nápady. I v tak těžké době se u jejich výdejního okénka střídá jeden labužník za druhým a zbytek tají své sliny za sklem výlohy. Nám se tento podnik zaryl do podvědomí hlavně “Covidníkem”, který si troufám říci, přinesl Madoně velký úspěch. My jsme však tentokrát směřovali pro dortík ve tvaru vakcíny. Ano, i tady je jí nedostatek a je třeba si ji rezervovat před příchodem, protože se jinak na vás nemusí dostat. Stejně tak, jako na nás. Přitom covid cake jsme si poctivě kdysi rezervovali, ale tentokrát jsme zapomněli. Na mysli jsme ale klesat nemohli, odnesli jsme si totiž lahodné čokoládové chilli srdíčko a borůvkový mousse. Koupili bychom si toho více, ale to bychom si cestu zpět museli dát rovněž pěšky a nestihli bychom začátek hokejového play-off pražské Sparty.
Just-in-time stylem jsme tedy rychle nasedli na metro a cestou přemýšleli, co si vlastně dáme k jídlu. Kachny z Rokytky prominou, ale navnadily nás tolik, že jsme se rozhodli právě pro čínu a dobrou kachnu s rýží. Zatímco přítelkyně nakupovala, byl jsem vyslán pro ptactvo. Střelný prach mi ale rychle zvlhnul poté, co bistro naproti obchodu bylo z technických důvodů zavřené. Asi byli právě na lovu. Co se dá dělat, vše jsem tedy dořešil přes mobilní aplikaci a nutno říci, že jsme si u hokeje pěkně pošmákli.
Byla to parádně strávená sobota procházkou ruku v ruce se svou milovanou, dobrým jídlem, zákuskem a nakonec i vítězstvím oblíbeného týmu.
Odkazy na trasu:
Zveřejněno: 24.03.21 v 18:05
Krátké výlety 2021
Zajímavosti
- Ušli jsme 13 km
- Navštívili Finsko a Čínu
- Shlédli několik technických památek
- Žádné ze zvířátek, které jsme potkali, nepřišlo k újmě
Sociální sítě
