Tripovník - Cestování z vlastního pohledu

top_logo.jpg

Po stopách Václava Levého, který vůbec nebyl levý

~20 minut

Psal se čtvrtý červenec, v Americe slavili svůj Den nezávislosti, který jsme si také připomněli ve Philly v jedné z nedávných kapitol Cesty do Ameriky a my jsme ve stejný den vyrazili na další z krátkých výletů po Čechách. Předpověď počasí na neděli opět hlásila slunečno a vysoké teploty, ale ani dopolední přívětivější teploty nás nakonec z postele dříve nedostaly. Naštěstí byl plán opět prozkoumat Kokořínsko, do kterého jsme vyrazili v první kapitole výletů po Čechách, a i tentokrát většinu naší cesty pokrývaly husté lesy. Přírodní ochranu proti přímému slunečnímu svitu nám na okruhu Václava Levého zajišťovaly stromy a skalní útvary. Právě na skalách se sochař Václav Levý vyřádil opravdu dosyta a my si jeho práci chtěli pečlivě zblízka prohlédnout. Na dvanáctikilometrové trase na nás ale kromě uměleckých děl čekala například přírodní rezervace Mokřady dolní Liběchovky a plno dalších překrásných scenérií.

Z Prahy jsme vyjeli chvíli po poledni a za hodinku jsme byli v Želízech, kde naše pouť měla začít. Pokud byste chtěli jet v našich stopách, tak se připravte na kyvadlovou dopravu před Liběchovem a zřejmě již i za ním. Během našeho výletu byly mezi Želízy a Liběchovem už připravené provizorní semafory a rychlost byla snížena na 50 km/h. Rovněž si za pěkného počasí dejte pozor na motorkáře, protože i když jich v létě je plno, tento úsek byl jimi prakticky přemnožen. Bohužel včetně několika partiček, co si spletly okresní silnici se závodním okruhem. Vzhledem k tomu, že modrá turistická stezka přes tuto silnici vede, doporučujeme velkou opatrnost. Nikdy nevíte, kdo se zpoza zatáčky vyřítí.

V okolí jeskyně Klácelka na kole jezdit nedoporučujeme. Krásnou přírodu si vychutnejte raději pěšmo.Obrázek: V okolí jeskyně Klácelka na kole jezdit nedoporučujeme. Krásnou přírodu si vychutnejte raději pěšmo.

Kde v Želízech zaparkovat? Nejlepší místo bude parkoviště Čertovy hlavy pod stejnojmenným skalním útvarem. Parkoviště je zdarma a je přírodního charakteru, i když velká část je zhutněná. S nízkým podvozkem ale přeci jen buďte opatrní. Pokud navíc v předchozích dnech mohutně pršelo, jako v našem případě, parkoviště se trochu zcvrkne, neboť ze zbytku jsou spíše mokřady, které se podél říčky/potoku Liběchovka hojně vyskytují. V hlavních turistických hodinách je na odpočívadle pro vaše železné oře přítomen food truck s údajně vyhlášenou pizzou. Kvalitu občerstvení však hodnotit nemůžeme, protože při našem odchodu z parkoviště jsme ho nevyzkoušeli a při návratu už zbyl po dodávce jen mastný flek.

Na modrou jsme se napojili u rozcestníku “Pod Čertovými hlavami”, takže trochu jinde, než byl původní začátek u koupaliště. Původní plán byl, že kopce budeme zdolávat na začátku a na konci nám zbyde pouze klesání. Tím, že jsme nevyšplhali nejdříve ke skalním reliéfům připomínajícím hlavy bytostí pekelných, jsme si měli zavařit pod vlastními kotli, až budeme výlet končit. Už když jsme se škrábali čerství ve skoro 30 stupních téměř dvacetiprocentním stoupáním, abychom pak mohli opět klesat zpět k hlavní silnici, jsme se trochu zapotili. Odměnou nám ale byly krásné skály, cesta protkaná kořeny stromů a jeskyně Klácelka, u které si udělaly drbací kroužek jakési tři občanky. Jeskyně nebyla dostupná, děvčata byla zamčena za mřížemi, ale vlastnila klíče, takže tam snad doteď nesedí. Jeskyni nevyzdobil ve 40. letech 19. století nikdo jiný, než Václav Levý. 

Vnitřní prostor jeskyně Klácelka - foceno okénkem z modré stezky.Obrázek: Vnitřní prostor jeskyně Klácelka - foceno okénkem z modré stezky.

Vcelku překvapením nám byla jedna cyklorodinka, která se rozhodla pokořit stejnou cestu opačným směrem. Těžký terén ale nakonec zdolala, ač do kopce svá kola musela vést. Zbytek trasy už pro ni byl lepší, protože klesání do Želíz už je možné sjet i na trekovém kole. Se silničkou se zde, v přírodním parku Rymáň, raději ani nenamáhejte. Museli byste ji totiž neustále nosit na zádech. Zatímco cyklisté stoupali, my jsme započali klesání do vesničky Boží voda. Přeběhli komunikaci I/9, kterou měly ještě před sedmi lety UAMK a PČR v žebříčku vysoce rizikových úseků. Od roku 2014 už jen o středně rizikovou. Není se čemu divit, když po našem přeběhnutí se po asfaltce prohnalo stádo závodních motorek rychlostí vysoce převyšující 100 km/h.

Prošli jsme kolem polorozbořených budov, které jsme nějak nebyli schopni identifikovat, k čemu sloužily a následně se dostali na cyklostezku, která nás provedla kolem barokní kapličky z roku 1750, pod kterou se nachází klasicistní budova lázní z roku 1823. Lázně bychom zde opravdu netipovali, ale k nedalekému zámečku Liběchov se skvěle hodí. Od lázeňské budovy vede dlouhá rovná lipová alej. Z původních cca 800 metrů si promenády se vzrostlými stromy užijete o 100 metrů méně. Liběchov, nejmenší město ve Středočeském kraji, jsme proběhli opravdu rychle a zastavili jsme se pouze jednou v ulici Za Školou. Velkou budovu školáků chránilo několik sov. Při jejich zkoumání jsme se otočili zpět na centrum a uviděli krásnou dominantu městečka - kapli svatého Ducha a Božího Hrobu. Výhled od kapličky s vinicí rovněž asi nebude k zahození.

Elektrárna ve Štětí neunikla našim pohledům ani hledáčku mobilu. V pozadí zajisté nepřehlédnete horu Říp.Obrázek: Elektrárna ve Štětí neunikla našim pohledům ani hledáčku mobilu. V pozadí zajisté nepřehlédnete horu Říp.

Pohled bude asi trochu kazit přes řeku stojící elektrárna ve Štětí, ale jinak je to tu samá zeleň. My si elektrárnu rovněž prohlédli, jak jsme prchali kolem vyloučené lokality ještě na vhodně pojmenované ulici Za Školou. Další problém byl, že nám došla zeleň nad hlavou a ve tři odpoledne jsme si chvíli přišli jak na Sahaře. Občasné oázy v podobě totálně zaplavené polní cesty nás ale vracely zpátky do reality. Všechny louže se nakonec daly obezřetně obejít po tenkých krajích cesty, takže jsme nemuseli házet zpátečku ani zvolit alternativní možnost jít přes pole. Více jak kilometr dlouhé slabé stoupání ale bylo opět vystřídáno hustými lesy a v těch se už dalo dýchat lépe.

Skalní kaplička svaté Máří Magdalény vytesaná Václavem LevýmObrázek: Skalní kaplička svaté Máří Magdalény vytesaná Václavem Levým

Na záda nám ale začali dýchat cyklisté. Modrá turistická stezka totiž pokračovala po cyklostezce a počasí lákalo početné rodiny s dětmi. Občasný písčitý terén sice mladším dával zabrat, ale všichni bojovali srdnatě. Všechno ale skončilo momentem, kdy se před námi všemi objevila laguna, která nešla jen tak obejít po kraji cesty a mohli jsme tak sledovat zajímavá řešení. Někteří šli hledat cestu do lesa, jiní zase pokoušeli štěstí a jali se projíždět kaluž. Nikdo se sice nevykoupal celý, ale pár mokrých bot jsme vidět mohli. Chytře jsme si počkali, než se přebrodí nebo najde alternativní cesty asi 30 lidí před námi a jako poslední jsme si suchou nohou prošli udusanou cestičku lesem. 

Po dalších pár metrech jsme viděli opět hromadně položená kola a ne, nejednalo se o hromadnou pauzu na čůrání. Tedy aspoň jsme v to doufali, protože všichni se vraceli od skalní kapličky svaté Máří Magdaleny. I zde úřadoval mezi roky 1840 a 1845 učitel Josefa Václava Myslbeka - Václav Levý. Zatímco cyklisté hledali navzájem svá pohozená kola, my už jsme dělali místo dalším pěším turistům, které jsme od velké louže předešli. Jak jsme do této doby nikoho moc nepotkávali, tak lesní část výletu severně od Liběchova byla plná turistů. 

Skalní reliéfy tyčící se jako majestátný hrad, po kterém pobíhalo spousta nebojácných dětí. Opodál najdete sochařské umění Václava Levého...Obrázek: Skalní reliéfy tyčící se jako majestátný hrad, po kterém pobíhalo spousta nebojácných dětí. Opodál najdete sochařské umění Václava Levého...

Jak jsme šli dál, lesem prosvítaly další skalní útvary. Na některé jsme se šli podívat blíže, ale zářezy šikovného sochaře jsme našli až na větších skalách u jeskyně Harfenice. Skalní reliéfy tou dobou připomínaly velké pískové hřiště s klouzačkami. Děcka s dospělými lítala po skalách tak, že jsme se až někdy báli o jejich pevné zdraví. Focení situace moc nepřála, proto jsme si skály obešli a zadním “vchodem” vylezli nahoru a rozbalili pozdní oběd a počkali, až se situace na místě trochu uklidní. Jakmile se místo alespoň trochu vylidnilo, mohli jsme jít v klidu obdivovat 4 lidské hlavy a umělou jeskyni Harfenice. Ta postupem času a vandalismem ztrácí své původní vzezření, což je samozřejmě velká škoda.

Další dílo, které jsme na cestě objevili takřka náhodou, byl skalní reliéf Sfinga. Je třeba mít oči otevřené, aby vám v lese něco neuteklo. Původně zde ale byl vytesán reliéf císaře Františka Josefa I., kterého po I. světové válce nahradil egyptský motiv. O dalších pár metrů dál opět ze země trčí větší skalní útvar, na kterém je vytesán dokonce 9 metrů dlouhý had. Levého k vymodelování tohoto plaza zřejmě přiměly zmije, které se v okolních borových lesích rády vyhřívaly. My jsme naštěstí během našich toulek viděli pouze hady kamenné. Bohužel, ani ti časem k rozpoznání nebudou, protože rodiny s dětmi si z nich dělají lezeckou dráhu a ryjí do hadů své vlastní vzkazy. Prolézačky máte na hřištích, milé děti a hlavně rodiče!

Opět skalní reliéfy a jeskyně Harfenice, kterou bylo takřka nemožné vyfotit bez dočasných nájemníků...Obrázek: Opět skalní reliéfy a jeskyně Harfenice, kterou bylo takřka nemožné vyfotit bez dočasných nájemníků...

I toto místo jsme raději rychle opustili, abychom se nemuseli dívat na pokračující zkázu Levého práce a vydali jsme se po modré do vesničky Tupadly. V původním itineráři byla ještě drobná zacházka ke skalnímu útvaru Sedm chlebů a jeskyni Mordloch, ve které sídlila během Třicetileté války banda loupežníků. My si otevřeli další nealko pivo a pelášili dál mezi krásným borovým lesem. V úseku mezi Hadem a Tupadly na modré turistické stezce jsme ale nacházeli velké množství modrých plodů. Borové lesy byly doslova pokryté borůvkami. Během cesty jsme dokonce potkali několik sběračů, kteří to se sběrem plodin mysleli opravdu vážně a nebyli zrovna troškaři. Se speciálním nářadím to jde samozřejmě rychleji, než kdyby měli trhat borůvku po borůvce pomocí vlastních prstů.

Uprostřed skalní reliéf Sfinga a na krajích reliéf Had. Sfinga byla původně Franz Josef a had pomalu mizí pod kopýtky zlobivých návštěvníků...Obrázek: Uprostřed skalní reliéf Sfinga a na krajích reliéf Had. Sfinga byla původně Franz Josef a had pomalu mizí pod kopýtky zlobivých návštěvníků...

Než jsme začali klesat k dalšímu rozcestníku, minuli jsme při cestě větší mraveniště a chvíli pozorovali neskutečný mumraj malých dělníků. Stejně jako v Brdech, i zde nás přilétla okouknout velká sršeň, ale byla k nám opět milosrdná. Možná proto, že jsme ji blíže nezkoumali. Co jsme si ale zvěčnili do naší fotosbírky, to byla rozhledna Slavín z roku 1840. Bohužel, turistům naší generace je věžička nepřístupná. Než jsme se přesunuli k mokřadům Dolní Liběchovky, prošli jsme ještě kolem dřevěného hrocha a živých ovcí. Zejména ta nejmladší z nás měla takovou radost, že jsme poprvé v životě viděli sprintovat ovci. Zřejmě si chuděra myslela, že pro ni máme nějakou dobrotu a začala se dokonce podhrabávat pod plotem a strkat pod něj nebezpečně hlavu. V tom se začaly hýbat i její dvě parťačky, ale náležitě s rozvahou.

Levá nebo pravá?Obrázek: Levá nebo pravá?

My jsme raději rozvážně místo opustili, abychom nedělali ovečkám falešné naděje a hlavně aby si holky neublížily. Pokračovali jsme tedy do mokřadů a tam už jsme nepotkali ani živáčka. Lezci po skalách a sběrači borůvek se líhni komárů a bahnitým cestám raději vyhnuli. Nám se dařilo své boty po deštích z minulých dnů udržovat víceméně bílé až do doby, kdy jsme museli podlézat popadané kmeny stromů. Následnými baletními výkony, kdy jsme skákali přes kaluže a bahýnko, jsme ale dalšímu znečištění zabránili.

Všude kolem lesy plné borůvek. Cestou jsme potkali hned několik poloprofi česačůObrázek: Všude kolem lesy plné borůvek. Cestou jsme potkali hned několik poloprofi česačů

Mít tak plavky s sebou… Ani ne tak do okolních mokřadů, ale do krásného venkovního koupaliště v Želízech, které z nich najednou vykouklo. Útulné prostory, málo lidí a nízké ceny! Příště se sem pojedeme i vykoupat. Koupaliště vlastně mělo být i startovní destinací tohoto výletu, po kterém měly na řadu přijít Čertovy hlavy, které jsme minuli kvůli zaparkování na přírodním parkovišti. Devět metrů vysoké hlavy byly do 30. let 20. století největšími svého druhu na světě. Alespoň co se týká soch vytesaných známými autory. O své prvenství přišel Václav Levý až díky známým prezidentským tvářím vytesaným na Mount Rushmore v Jižní Dakotě.

Krásné malé útulné koupaliště v Želízech. Příště plavky s sebou!Obrázek: Krásné malé útulné koupaliště v Želízech. Příště plavky s sebou!

Vzhledem k času, kdy se blížilo sedm hodin, jsme se ale rozhodli, že obří hlavy čertů prozkoumáme při příští návštěvě Želíz, při které se rovnou i smočíme na tamním koupališti. Zamířili jsme tedy zpět na parkoviště, kde už naše autíčko parkovalo hodně o samotě a pizza dodávka byla také v prachu dějin. Dojedli jsme tedy zbytek našich zásob a vyjeli vstříc sprše v matičce Praze.

Na parkovišti už moc aut nezbylo. Po železných ořích zbyly jen vyjeté koleje po urputném boji s měkkým podkladem.Obrázek: Na parkovišti už moc aut nezbylo. Po železných ořích zbyly jen vyjeté koleje po urputném boji s měkkým podkladem.

Pokud se vám náš výlet po stopách umělce Václava Levého líbil, doporučujeme vám se také vydat modrou stezkou v okolí Liběchova. S sebou si určitě nezapomeňte repelent a v případě výšlapu z Liběchova také opalovací krém. Odměnou vám budou krásné borové lesy, skalní reliéfy a celkově krásný den v přírodě. Sledujte náš web a sociální sítě Facebook a Instagram pro další obsah Tripovníku. Cestování zdar!

Odkazy na trasu:

Zakreslení našeho výletu na Mapy.cz. Nelekejte se dopravního prostředku (kolo), pěšky nešla označit část z/na parkoviště...Obrázek: Zakreslení našeho výletu na Mapy.cz. Nelekejte se dopravního prostředku (kolo), pěšky nešla označit část z/na parkoviště...

Zveřejněno: 26.07.21 v 22:00
Tento obsah můžete sdílet s přáteli
Další příběhy
Předchozí kapitolaDalší kapitola v přípravě...