Na indiánské stezce
Zatímco sedmý den Bůh údajně odpočíval, my měli před sebou kilometrově nejnáročnější den naší pouti po Spojených státech Amerických. Rozcvička opět začala kolem sedmé hodiny ranní a její součástí bylo opět hledání snídaně. Jestli jsem se v minulé kapitole vyjádřil, že prostorově byla snídaňová místnost v St. Augustine velice skromná, tak ve Franklinu se nedalo ani o místnosti hovořit. V podstatě se jednalo o hotelovou chodbu, podél které bylo občas možné ukořistit malý prostor pro odložení nutričně vydatné snídaně na “barový pultík”. Nevím, zda to bylo prostorem nebo návalem lidu, spíše oběma faktory dohromady, ale připadal jsem si jak hladový klaustrofobik. Pokud si dobře pamatuji, tak jsem chtěl dokonce ranní přísun bílkovin z vajíček vynechat. Tou dobou nás ještě televize nekrmily dokola reklamou “bílkoviny, rozumíš!”, takže jsem vlastně přesně netušil, o co přicházím. Teď ale vážně, bylo třeba nasadit ostré lokty, k tomu pár vlídných slov doprovázených nějakými speciálními českými slůvky uvnitř hlavy, a dobrá věc se podařila.
Ještě vyřídit papírování na hotelu, naskladnit Kiu a vyrazit za indiány do městečka Cherokee. Paní na recepci, která nám večer před tím tak “dobře” poradila s jídlem, dnes ráno buď nebyla ve své kůži nebo jen v tomto zařízení turisté přestanou po zaplacení absolutně existovat, a to včetně nějaké základní elementární slušnosti. Nicméně, poučeni od benzínky, že se radši nemáme pouštět do nějakých debat a vypadnout, jsme sbalili svých pět švestek a vyšuměli do ranní mlhy. Franklin a okolí ještě tou dobou totiž pospávalo přikryté v husté bílé nadýchané peřince. Už jsme tak na novém kontinentu zažili různé rozmary počasí, ale tento nám během 38 mil dlouhého přejezdu po klikatých silnicích dokázal poskytnout tak nádherné pohledy, až doteď lituji, že jsme si alespoň trochu neumyli obří přední sklo naší čtyřkolové krasavice.
Kolem půl desáté jsme dorazili do města Cherokee. Prvními budovami, které jsme minuli, byly na samotě u lesa vystavené justiční centrum alias kmenový soud a policejní stanice. První stavbou u vjezdu do více obydlené oblasti pak byl opět baptistický kostel. Proč opět? Ono, jak jsem v poslední kapitole psal o neskutečné náloži kostelů, tak podstatná část jich byla právě příslušná k této církvi. Ne nadarmo se k ní hlásí asi 17% obyvatel USA. Polovina celosvětových baptistů se navíc rekrutuje právě z USA a hojně jsou zastoupeni zejména v jihovýchodních státech, kterými jsme aktuálně projížděli. Křesťan tedy prakticky všude, kam se podíváte - teď ještě nějakého indiána, prosím.
Neděle dopoledne, nikde nikdo, městečko ještě poklidně spalo. Snad bude mít muzeum, do kterého míříme, otevřeno. Po Tsali Boulevard jsme se ještě prohnali kolem jednoho z místních chlupáčů a zaparkovali na téměř prázdném parkovišti u muzea. Zatímco u nás máme na ulici umělé krávy, tady mají umělé medvědy. Co ještě u nás na ulici běžně nenajdete a co nás velmi potěšilo, byl fakt, že jsme viděli prvního nativního Američana, tedy jednoho z jeho potomků. Ve stínu pod stromy si jedna postarší indiánka ve stoickém klidu nikým nerušena zhotovovala krásný proutěný košík. Jestli tam byla dobrovolně nastrčena nebo to byl pro ni příjemný relax, který následně zpeněží, zůstalo nevyřešeno. Každopádně, paní vypadala spokojeně.
Že jsme se na chvíli přepnuli do úplně jiného světa, jsme začali poznávat už u pokladny muzea. Obecně, v této budově na nás byli všichni milí a prostě celkově byli dobře naladěni. Jestli to bylo tímto kulturním místem nebo obecně jinou náturou, případně opět kombinací obého - to nám bylo vesměs jedno. Po elektru v Orlandu zase někdo, kdo se na nás usmál a vypadal u toho upřímně. Samotná expozice začala v temné chodbě, kde jsme si mohli na zdech přečíst několik indiánských bajek se zvířaty. Moudrá slova a kdo by neznal alespoň vzdáleně tu, jak želva porazila zajíce. I přesto, že venku na ulici to hemžením lidí moc neoplývalo, uvnitř muzea se pár desítek lidí přeci jen nalézalo. Proto jsme měli v temné chodbě chvíli na pročítání indiánské moudrosti a jakmile uplynul předepsaný čas od vpuštění poslední skupiny, byli jsme dovnitř vpuštěni i my. Nutno říct, že velmi dobrý systém.
Čerokíové nebo chcete-li Čerokézové a jejich velmi poutavá historie je v muzeu opravdu skvěle podána a velmi na nás zapůsobila. Od toho, jak se vyvíjely používané nástroje, jak se zlepšovaly metody pěstování plodin až po vlastní písmo. Věděli jste, že právě kmeni Čerokézů můžeme poděkovat za aktuální chutnou podobu kukuřice? Nedávno jsem si uvědomil, že tento vyšlechtěný klenot jsme vlastně na americké půdě neochutnali. Vím, hraničí to až s ostudou. Stejně tak u kuřecího masa, které potomci kolonizátorů dokáží osmažit asi na tisíc a jeden způsob. Zpět ale k indiánům, se kterými právě bílý muž svedl nejeden souboj.
Různé sekce jsou oddělovány krásnými dioramaty, které vypráví nejen o historii, ale hlavně monitorují příchod kolonizátorů. Po tisíci letech nepřítel, který se stal indiánům osudný. Původní snahy Britů o podmanění byly nakonec zažehnány a jednotky Jejího veličenstva byly nuceny uzavřít mír. Zde se zastavím také u obchodu, který mezi Čerokézy a Brity kvetl. V roce 1707 indiánský kmen prodal neuvěřitelných 121 tisíc jelenic. Za zmínku také stojí různé dochované tabulky směnného obchodu. Víte, na kolik byla ceněna například taková pistole? Kdo je obeznámen s objemovou a hmotností jednotkou bušl, tak bude možná překvapen, že to bylo 120 bušlů kukuřice. Kdo neměl k dispozici asi tři tuny kukuřice, musel vytáhnout z tepla domova 20 jelenic. Buď se v muzeu sekli o desetinné místo nebo se indiáni v kukuřici doslova koupali, případně bylo jednodušší picnout jelena nebo jiného majitele revolveru. Každopádně, jeden bušl je podle dostupných zdrojů asi 25,4 kg kukuřice, takže si opravdu nedovedu představit, jak probíhala směna za pistoli, kterou si jeden odepne od opasku a druhý s sebou má, s nadsázkou, několik povozů se sudy kukuřice. Byly ale i levnější nástroje, kupříkladu sekyrku se dalo pořídit už za tři jelenice nebo 18 bušlů žluté plodiny.
Čím dál tím více mi dává smysl, proč jsou přilehlé státy jako Tennessee a Kentucky tak známy bourbonem, jenž je právě kukuřicí obsahově velmi zastoupen. Přepočet na sudy ohnivé vody jsem ale v muzeu nedohledal, na to bylo tehdy ještě brzy. Tennessee Whiskey se totiž oficiálně datuje až od roku 1866.
Americká Válka za nezávislost ale byla i pro tak vyspělý kmen, jako byli Čerokíové, příliš. Indiáni, pro které byla jedinou uznávanou autoritou vláda Velké Británie v čele s králem, se tak sjednotili proti revolucionářům. Dalo se totiž čekat, že k nim budoucí Američané příliš přívětiví nebudou. Jelikož často nejlepší obranou bývá útok, podnikali indiáni četné krvavé výpravy na tábory nepřátel. Preventivní útoky se ale brzy obrátily a velká převaha a několik masakrů vedly indiány k ústupu. Nakonec Čerokíové ztratili veškerá území v Jižní Karolíně a Tennessee.
O dalším vývoji situace by se toho dalo napsat hodně a doporučuji určitě prostudovat historii nejen tohoto kmene, který například vydával od roku 1828 své vlastní dvojjazyčné noviny. Za zmínku ještě stojí osobnost Villiama Hollanda Thomase, který byl jako malý bílý mužík indiány adoptován. Tento šikovný obchodník, a také jmenovaný náčelník kmene, se zasadil o to, že se dnes s potomky původních obyvatel můžeme zde v Cherokee setkat. Skupoval totiž pozemky a umožnil v oblasti Velkých kouřových hor indiánům opět žít. Jako senátor se pak zasloužil o uznání amerického občanství pro své kmenové bratry a sestry. To do budoucna významně pomohlo 220 km2 rozsáhlou Čerokíjskou rezervaci alias Qualla Boundary vytvořit a udržet až do současnosti.
Čas plynul a my se stále zkoušíme učit indiánské písmo u jednoho interaktivního panelu. V závěru expozice ještě obdivujeme předměty, které byly schopni indiáni z hlíny vytvořit. Nejen působivá obydlí šikovný nativní obyvatel kontinentu dokázal “uplácat”. Velmi dopodrobna zdobené vázy, nádoby na cokoli, oči z toho doslova přecházely. Po hodině prohlídky jsme tak strávili ještě nějaký čas v místním obchodu se suvenýry. Bohužel, velkolepá díla na nás byla až příliš, navíc by bylo rizikové je převážet a dovézt v celku, takže si každý odvezl spíše malou památku na krásný den v Cherokee.
Pomalu se blížilo poledne a my se ještě vypravili na malou prohlídku stále velmi klidného městečka. Hodně nás zasáhly pohledy na řeku Oconaluftee a její okolí. Navíc nám stále přálo počasí a mračna, která nás doprovázela při přejezdu Georgií, byla nenávratně pryč. V době oběda jsme marně hledali nějaké indiánské pokrmy, místo toho jsme ale zapluli do obchodu jedné velmi sympatické indiánky. Ceny byly lepší jak v muzeu, výběr byl obrovský. I zde jsme nakonec udělali drobný nákup. Poprvé a naposled mi v Americe nevadilo, že se nedá platit kartou. Těch 300 dolarů ve formě papírků navíc bylo také někdy potřeba utratit, že.
Co teď, vrátíme se k pobřeží? Tak krásné počasí a nepodívat se na Great Smoky Mountains hezky z vyhlídky? To by bylo skoro stejné rouhání jako neochutnat americké kuře. Naskákali jsme tedy do auta, já do navigace naklikal nejvyšší bod naší cesty Amerikou a hurá do místních lesů. Po silnici 441 jsme začali ihned stoupat směr městečko Gatlinburg. Už jen název a probírání bojů za nezávislost ve mně probudilo asociaci s objevem legendárního mocného Gatlingova kulometu. Jak jsme doposud na silnici byli sami, v hustých lesích najednou zhoustl i provoz. Chvíli jsem si připadal jako na přejezdu Fernpassu v Tyrolských Alpách.
Po odbočce na nenápadnou cestu se automobilový ruch chvilku rozptýlil a my si užívali krásných zatáček v krásné přírodě. Sedm klikatých mil se ale na konci poměrně zašmodrchalo. Přesněji napsáno, asi půl míle před oficiálním parkovištěm jsme uvízli v brutální zácpě. Hlavou kolovaly myšlenky, že to otočíme, ale když už jsme vážili tu cestu a jsme tady třeba jen jednou za život. Počkáme… Během 15 minut jsme Michalovi, který měl tu čest zrovna řídit, utekli s Dominikou z auta a popoběhli udělat nějaké fotky s tím, že až se Michal probojuje frontou aut, nabere nás a pojedeme zpátky. Panoramat a pohledů na krásy z hory Clingmans Dome bylo ale tolik, že už jsme Michala viděli projíždět kolem nás a rozhodně jsme s focením a kocháním se končit nechtěli. Na rozdíl od docela poslušných Američanů neměl kamarád problém se k parkování postavit tak trochu “italsky”. Ještě, že řídil on, protože já bych takhle krásně naši zapůjčenou Kiu přes zebru neposlal. Nebyli jsme ale nakonec jediní, podobně na tom byla skupinka německy hovořících sousedů z Bavorska, která s dodávkou parkovala na stejném šrafovaném značení a příliš si z toho také hlavu nedělala.
Z výšky více jak 1920 m nad mořem jsme neustále doslova civěli na tu nádheru kolem. Tak dlouho, až jsme se podívali na hodinky, které ukazovaly čas “mazejte do Kitty Hawk”. Ano, bylo právě těsně před jednou hodinou odpoledne a nás čekalo ještě 530 mil cesty na pobřeží Atlantiku. Než jsme se ale vymotali z hřebenové silnice, udělali jsme na ní ještě několik zastávek. Většinou stačilo zastavit, stáhnout okénko a fotit. Když se však před námi objevil dřevěný můstek, ze kterého určitě musel být překrásný výhled, vysprintoval jsem z auta s mobilem v ruce. I přesto, že jsem ostatním musel asi připadat jako blázen, vybrala si mě ke konzultaci se svým mobilem i jedna z afroamerických dam, která se snažila také přírodní krásy na svůj stroj zachytit. Zahrál jsem si tedy, i bez příslušného trička, na Apple Care a souputnici na vyhlídce pomohl, co bylo v mých silách. Doteď nevím, proč si myslím, že měla paní spíše nějaký Android. No nic…
Ještě jednou vjíždíme do kouzelného městečka Cherokee, kde jsme snad poprvé uviděli klasický americký žlutý školní autobus. Z auta jsme jich zahlédli hned několik, spících na nedalekém parkovišti. Pro zbloudilé Evropany byl také velkou atrakcí kruhový objezd. Snad první, kterému se tak dalo říkat, ten v St. Augustine se úplně počítat nedal. Holt, vyspělí indiáni, to není jako zbytek bílých prostých farmářů. Jak jsme ale projížděli kolem Subway či Burger Kingu, přepadl nás hlad. Proto jsme ještě v Cherokee zaskočili na oběd. Naší zastávkou se stal Wendy’s - fastfood s milou rudou holčičkou v logu. Nejspíš tedy není slečna indiánského původu, protože se jedná o nadnárodní řetězec rychlého občerstvení, ale do této oblasti zapadl.
Neříkám, že jsme toho v Americe projedli tolik, abychom mohli dělat nějaké velké závěry, ale shodli jsme se na tom, že z toho, co jsme v rychlém občerstvení snědli, byl tento řetězec zdaleka nejlepší! U pokladny jsem opět dostal účet se svojí jmenovkou a k tomu bezedný kelímek, jak ho známe třeba i u nás v ČR z KFC. Co jsme ale neznali, to byly dva doslova obří mamutí automaty na pití, kde se dalo vybrat snad stovky různých kombinací. Doteď mě mrzí, že jsem si ho nevyfotil. Když jsem u něj stál, připadal jsem si jak u panelu jaderné elektrárny a nevěděl jsem, co dřív stisknout. Těch možností bylo pro neznalého člověka ze srdce Evropy až moc. Dozvěděl jsem se, že Sprite má spoustu příchutí a je k dostání například ve verzi lite nebo zero a každý “typ” má rovněž další sadu příchutí. Stejně tak to bylo se základní Coca-Colou, Fantou a dalšími nápoji, které už si nepamatuji. Zastoupení zde měl i legendární Dr. Pepper, který jsem naposledy pil snad jako malé děcko. Vyzkoušet všechno se nedalo, ale musel jsem si po letech dát “višňového doktora” a nakonec do auta zvítězila limetková Zero Coca-Cola. Nebo to byl limetkový Sprite Zero? Jednomu to zblbne mozek. Že nám tyto tekutiny vydrží ještě několik desítek mil, bylo jasné, když se člověk podíval na kelímky, které měly objem snad 1,5 litru. Neskutečná paráda, k tomu dobře dochucený hanburger, Wendy’s nás oslovilo a nebylo to jenom kvůli tomu, že jsme měli obří hlad a od rána prakticky nejedli.
Kolem druhé hodiny odpolední jsme tedy opět vyjeli na cestu k oceánu. Projeli kolem indiánského kasina, celou dobu jsme si říkali, kde je. Mimochodem, ceny v rámci covidu jsou takové, že ubytovat se tam nyní by nebyl žádný problém a pokoje vypadají opravdu luxusně. Po klasice ve formě kasina jsme se ale dostali k dalšímu z bizárů naší cesty. “Santa’s Land Park and Zoo” tady čekal opravdu málokdo, my určitě ne. Je vidět, že míchání kultur není problém ani v srdci indiánské rezervace, pořád jsme v Americe. Po silnici US-19 jsme si opět “zastoupali” po klikatých silnicích a projeli kolem “Soco Falls”. Vodopád, který na fotkách vypadal naprosto úchvatně, byl ale pro nás nepřístupný. Ze silnice se vyfotit nedal, parkování nebylo příliš možné a cesta k němu by zabrala další drahocenné minuty. Proto jsme pokračovali dál v cestě. Mezi městy Maggie Valley a Dellwood jsme si o chvíli později přišli jako ve scénách ze seriálu M.A.S.H. Nebo alespoň mně okolní kopce hodně připomínaly záběry z tohoto legendárního televizního počinu.
Potom, co jsme se dostali na dálnici US-74, začala cesta dostávat pořádné tempo. Jak se některé dálnice rychlosti bály, tak tady se nebál nikdo. Značení, které místy ukazovalo až sympatickou devadesátku, a to i přesto, že dálnice byla klikatá a měla solidní výškové převýšení, pomohlo ukrajovat míle rychleji. Jak jsem silnice a dálnice v předchozích kapitolách chválil, tak i když zde paradoxně byla nejvyšší povolená rychlost, místy jsme si přišli jako bychom jeli z Prahy do Brna. Nejvíc příbuzná dálnice naší D1 ale přeci jen dosahovala větších kvalit. Rozbitější úsek byl opravdu malý v porovnání k celkové délce.
Vyšší tempo znamenalo také častější tankování. Další poprvé mě tak čekalo s pumpami Shell. Prvně mi stojan zablokoval dolar aniž aby mi vydal jedinou kapku benzínu a já opět musel s prosíkem dovnitř k obsluze na předautorizaci. Od této doby jsem na Shellkách nesbíral bodíky, ale jednodolarové blokace, protože jsem se prostě nevzdal myšlenky, že si natankuji sám. Nicméně, marně. Nasbírané blokace se mi navíc začaly odblokovávat až po mém příletu zpět do Prahy. Byl jsem na tom ale pořád lépe než Michal, jehož blokované prostředky z ubytování v Orlandu byly vyššího řádu.
Prosvištěli jsme po obchvatu kolem Durhamu, filmovým a baseballovým fandům určitě známého města. Ano, právě zde si Kevin Costner zahrál catchera za Durhemské býky. Na nedalekém obchvatu města Raleigh jsme o chvíli později minuli hezký malý jeep, ve kterém sice neseděl Nick Slaughter, ale s Michalem nás zaujal znak na jeho rezervě. Velmi nápadně připomínal logo hokejové Sparty Praha.
Těsně před městem Spring Hope nás ale opustila naděje, že do cíle v New Yorku dojedeme bez nehody. Oba s Michalem jsme najezdili desetitisíce kilometrů, ale ještě nikomu z nás se nestalo, že by mu kamínek rozbil čelní sklo od auta. Rána jak z pistole za tři tuny kukuřice a nad Michalovou hlavou se právě začala rozlézat solidní tarantule. Kámen nám přistál od jakéhosi neznámého borce z Ohia, kterého při rychlostech 140 kilometrů za hodinu nemělo smysl zastavovat. Trochu nám problikl flashback z letiště, kde se nám hispánský mladík z autopůjčovny snažil prodat pojištění navíc. Co teď s tím. Výhodou bylo, že pavouk se usídlil v místě vysoko nad zorným úhlem pohledu řidiče, takže bychom nemuseli mít problém se zákonem. Vlastně víme kulové o tom, jaké tady pro tohle mají stanovisko. Stejně jsem ale začal listovat veškerými papíry od půjčovny a začal googlit. Výstupem mého snažení bylo něco mezi tím, že jsme v kelu a nebo také ne. Tedy, nevěděli jsme nic určitě. Smlouva byla psána tak, že se dala pochopit tak, že je vlastně ze základního pojištění toto pokryto, následně pak vypadaly další řádky, že spoluúčast nás nemine. Kolik tak v Americe může stát přední sklo u auta, ještě takhle obří…
Začali jsme tedy promýšlet, jestli nám tento incident nepokryje naše cestovní pojištění, což bylo víceméně také nejisté, i když spíše jsme se přikláněli k tomu, že ne. Pokud budete dále číst tento blog, určitě se o pavoukovi na našem sklu dočtete více. Prozradím, že se naší tarantule trochu dotknu nebo se ji pověnuji v dalších třech kapitolách. Netrvalo dlouho a mohli jsme si nezvaného “domácího mazlíčka” prohlédnout i zvenčí. Já si opět zabojoval se stojanem na čerpačce. Dotankování proběhlo z důvodu obav, že benzín nemusí na dojezd vystačit, protože to vypadalo, že na okreskách, které nás večer budou čekat, asi moc otevřených čerpacích stanic nepotkáme.
Za volantem jsem navíc vystřídal unaveného Michala, který statečně bojoval velkou porci mil. Vzal jsem si tedy opět večerní směnu. Dálnice jsem si ale už příliš neužil. Naopak, silnice se zúžovala a s tím klesala i povolená rychlost. Má oblíbená “pětapadesátka” na sebe nenechala dlouho čekat a než mě začala nudit, přistoupilo se dokonce na 45 mil za hodinu. Těch 200 mil bude opravdu zábavných, pomyslel jsem si. Nikde nikdo, my se zase ploužíme jak šneci. Jenže, vycepován americkými filmy, že rychlost se nevyplácí, jsme s Kiou “pětačtyřicítku” příliš nepřekračovali. Temná noc, posádka mi začala usínat a v autě vydávalo zvuky jen rádio, protože motor se nudil společně se mnou. Ještě, že netrpím na mikrospánky, klep, klep.
Před půlnocí jsme opět dorazili do oblasti našich známých aligátorů. Před námi někde ve tmě byl tři míle dlouhý “Alligator River Bridge” a o chvíli později někde pod námi bylo v řece “Alligator River” několik hladových “ozubenců”. O chvíli později se do SUV opřel silný vítr. Ok, tentokrát přejíždíme pět mil dlouhý “Virginia Dare Memorial Bridge”. Je čím dál tím více znát, že jsme blízko Atlantiku, co by kamenem dohodil. Po překonání dalšího menšího “dvojmostí” jsme už konečně byli na kusu země, kde se necházel náš hotel pro přespání. Romanticky nazvaná oblast Kill Devil Hills, kde jsme měli ulehnout, byla tak prázdná, že už nás vyhodili i z rychlého občerstvení s radou, že si máme zajet k výdejnímu okénku. No dobře, partičku afroameričanů, ze které takhle večer vůbec nešel strach, jsme poslechli, naskákali do auta a snažili se přemluvit dalšího jejich parťáka k tomu, aby nám ještě něco “uvařil”. Nevím, zda to bylo únavou všech zúčastněných nebo mojí angličtinou, ale borec v okénku zapomněl na hranolky, takže jsme si vyměnili pár nechápavých pohledů, zjistili, že hranolky nutně potřebujeme a ještě jsme si je doplatili. Nebylo kam spěchat, široko daleko jsme byli jediné auto s posádkou.
Už tedy jen zaparkovat, vynosit věci, najít někoho živého na recepci v tuhle nekřesťanskou hodinu, naskákat do postelí a spát. Vylosovali jsme si super pokoj s výhledem na pláž. Tedy, někde za velkým písečným valem tam určitě ve tmě někde je… Každý máme pro sebe jeden pokoj a moje “přistýlka” je ve formě vyklápěcí postele, takže dnes se bude spát zase dobře. Únavou všichni padáme do postelí a usínáme s myšlenkami, že zítra nás čeká výlet do hlavního města Spojených států, proto zůstaňte s námi a čtěte další kapitoly.
Zveřejněno: 07.03.21 v 18:00