Tripovník - Cestování z vlastního pohledu

Po náročné cestě, během které jsme se přesunuli z Velkých kouřových hor zpět na východní pobřeží, jsme si výjimečně trochu déle pospali. Po roztažení záclon to vypadalo, že nás bude čekat velmi slunný den bez mráčku, a také že ano. Na snídani jsme se vypravili v půl desáté a na rozdíl od předchozích ubytování jsme tentokrát směřovali nahoru. Ne, že bychom bydleli v suterénu, ale tento hotel měl své občerstvení umístěné v horních patrech na terase. Co však bylo stále stejné, to bylo snídaňové menu formou švédského stolu. Opět se to žlutilo vajíčky a vzduch byl provoněný přepálenou slaninou.

Z terasy jsme si všimli krásných dlouhých pláží, kde nebyla tou dobou ani noha. V pondělí dopoledne většina místních odjela do práce a ani hotel nebyl příliš zaplněný turisty. Proto nás s Michalem napadlo, že si půjdeme před 270 mil dlouhým přejezdem srovnat kvalitu vody. Budou pláže Kill Devil Hills lepší než ty u Mysu Canaveral? Hned po snídani jsme to šli zkusit. Naše zavazadla a dočasný domov pak strážila Dominika, která si s námi na kontrolory nezahrála. Potom, co jsme přemluvili velké otevírací okno v našem obýváku, jsme se ocitli téměř na pláži - výhoda přízemí. Cestička k ní byla coby kamenem dohodil a během chvíle se tak před námi opět otevřel, tentokrát klidný, Atlantik.

Obrázek: Ráno jsme šli obhlédnout dlouhé pláže v okolí Kill Devil Hills

Když se pokusím o krátké srovnání, musím říci, že voda už nebyla jako kafe - na Floridě jsem si přišel jak v přehřáté vířivce. Její kvalita byla ale od oka horší. Pravda, chemický rozbor jsme nedělali, ale oceán se nám zde zdál trochu špinavější. Že by kvůli nedaleké základně v Norfolku? Kdo ví… Po pětiminutovém vykoupání, natočení slow motion videí a krátkému popovídání s místními racky jsme se do půl hodiny vrátili zpátky do hotelu, kde jsme hodili krátkou sprchu, naházeli věci do auta a vydali se vstříc hlavnímu městu. Při pohledu na náš dopravní prostředek nám proběhlo hlavou, že my jsme sice čistí, ale naše kára vypadá jako bychom ji po nějaké době vytáhli z venkovské stodoly. Tisíce mušek na kapotě i předním sklu, kde se vyjímala i naše ochočená tarantule. Nu co, vidláci jedou do hlavního města, třeba nám dají raději přednost.

Při nájezdu na hlavní tah - silnici US-158, jsme si všimli něčeho, co jsme z dálky obdivovali už z terasy hotelu. Co to tak může být, pomysleli jsme si. Modří již vědí a získávají bludišťáka, my si mezitím zapisujeme do sešitu promarněných příležitostí další zajímavé místo, které jsme minuli. Kdo je obeznámen se začátky letectví, totiž bude nejspíše vědět, kde se udál první legendární let motorového letounu bratří Wrightů. Že se stalo, co se stalo, právě zde, není dílem náhody. Bratři se na pobřeží přestěhovali kvůli vhodným povětrnostním podmínkám, které zde podle "National Weather Service" panovaly a zřejmě stále panují. 

Obrázek: Památník na legendární let bratří Wrightů byl z naší strany bohužel tou dobou neidentifikován

My ale jen nevědomostí pokrčili rameny, stočili volant doprava a pelášili na sever. Během chvíle jsme už dávali sbohem krásné Severní Karolíně a vítala nás cedule s nápisem "Welcome to Virginia". Po fatálním minutí památníku bratří Wrightů jsme si mohli trochu vylepšit naše “klučičí skóre”. Jakožto navigátora mě zaujal hlavně před námi ležící Norfolk. Hlavou mi proběhla vzpomínka na další geniální snímek s názvem “Periskop nahoru a dolů”. Jak kapitán s tetováním na penisu, dieselovou ponorkou a svéráznou posádkou dokázal skvěle plnit nemožné úkoly při cvičení amerického námořnictva. 

Norfolk jsme tedy chtěli více prozkoumat, protože už po přiblížení k centru města jsme zahlédli obří jeřáby v docích a pod nimi vojenské lodě. To bylo něco, co pánskou část posádky nemohlo nechat chladnou. Navigace byla rázem upravena směr USS Wisconsin BB-64 a “Hampton Roads Naval Museum”. Bitevní křižník, který je zakotven v těsné blízkosti jmenovaného muzea, je vskutku impozantní. Vše mělo jeden malý háček, a to ten, že bylo pondělí a v tento den mají muzea zavřeno. Nezbylo tedy nic jiného, než si několikrát blýsknout BB-64 a vrátit se na původní vytyčenou trasu.

Obrázek: BiItevní loď třídy Iowa z druhé světové války - USS Wisconsin BB-64 - si v klidu kotvila u břehu Norfolku

Ještě před opuštěním centra jsme zastavili na parkovišti u břehu “Elizabeth River” a já byl vyslán pro fotky obřích lodí, které se stavěly na opačném břehu řeky. Kochání se okolím probíhalo i při nájezdu na komplex mostů a tunelu “Hampton Roads Bridge Tunnels”. Bystré oko mohlo vidět v dálce ukotvené letadlové lodě, filmovou scénu nám dokreslil právě přelétavší armádní vrtulník. Co však našemu bystrému oku uniklo, tak byla po pravé straně stojící “Fort Monroe”. K tomuto dalšímu historicky významnému místu jsme sice odbočili, ale nedojeli k němu. Vynucenou zastávku totiž obstaral velký hlad a také nutnost toalet. Problém byl, že na výběr tentokrát byly pouze dva fast foody - McDonald’s a Hardee’s. Nechtěli jsme experimentovat a zvolili protentokrát to, co všichni tak nějak známe, konkrétně “Mekáč”. 

Že se jednalo o další naši dnešní chybu, se ukázalo velmi záhy. Totálně otrávená černošská obsluha mi nejdřív zapomněla vydat kelímek s pitím, aby mi ho pak holčina s kyselým obličejem přeci jen do mých rukou odevzdala. Když jsem konzumoval svůj Big Mac a kolegové svá menu, začalo se to kolem hemžit opravdu divnými typy lidí. Někdo vypadal jak drogový dealer, další jako bezdomovec, který venku marně prohrabával popelnice, tak je šel vyhrabávat dovnitř. V této romantické chvilce jsem se vydal vyzkoušet místní toalety. I když tehdy nebyl covid a prim nehrála dokonalá hygiena, použití kliky holou rukou jsem se zde snažil vyhnout. Po otevření dveří se mi ukázal jakýsi prapodivný akvapark, do kterého prostě nechcete ani zadarmo. Vytopené záchody jsem tedy blíže nezkoumal a raději se vrátil zpět. Nevím, jaká pokuta je v USA za močení na veřejnosti, ale keře na parkovišti McDonaldu nakonec posloužily dobře.

Obrázek: V Norfolku tohle panorama naleznete takřka při každém pohledu z břehu řeky Elizabeth

Zastávku jsme co možná nejvíce zkrátili a opět jsme vyrazili na I-64 směr Richmond. Obtočili se blízko známe letecké základny v Langley, projeli v těsné blízkosti obřího areálu “Yorktown Naval Weapons Station” a všudypřítomné reklamy nás lákaly ať se také přidáme do týmu strýčka Sama. Naverbovat jsme se ale nedali a po obchvatu kolem Richmondu zamířili na I-95. Skoro jsme se opět shledali s již vyzkoušenou silnicí číslo US-1, která nás doprovázela rovnoběžně po levé straně. Aby nebylo zastávek málo, hladové oko naší Kia Sorento nás opět poslalo do spárů oblíbeného Shellu. Pumpa na okraji městečka Thornburg však spíše připomínala vesnickou zapomenutou pumpu s kutilskou dílnou, kde vám udělají tuning, na který si jen pomyslíte. Na svou oblíbenou čerpačku dojely ve vymazleném zeleném sporťáku s nízkoprofilovými pneu i dvě afroamerické děvy. Scéna jak z Rychle a zběsile 2019 nás zaujala tak, že jsme si auto slečen museli nenápadně vyfotit. Kde se tady vzala taková kára? Odpovědí je zřejmě nedaleký areál “Dominion Raceway & Entertainment”, který při psaní této kapitoly pilně studuji přes Google mapy. 

Obrázek: I-95 alias předzvěst blížícího se velkoměsta... Silnice se pomalu zvětšuje a provoz začíná houstnout.

O pár mil později už jsme ale začali pomalu pociťovat dotek velkoměsta. Čtyřproudá silnice na obou stranách už asi přestávala 35 mil před vjezdem do Washingtonu stačit, takže se během naší cesty připravovalo její rozšíření. Ve čtyři hodiny odpoledne se na výjezdu z hlavního města tvořily neskutečně obří kolony. Bylo tedy jen otázkou času, kdy se do takové zácpy dostaneme i v našem směru. Čím blíže jsme se přibližovali Washingtonu, tím více se rozšiřovala silnice, po které jsme jeli.

Jako zajímavost jsme shledali prostřední pruhy, které se o pár mil zpětně teprve budovaly. Dálnice uprostřed dálnice totiž měla možnost přepínání směrů podle toho, jaký je aktuální provoz. Potřebujete posílit směr do centra? Zavřeme nájezdy z centra a otevřeme ty do centra. Kdo by se náhodou chtěl do zavřeného nájezdu přeci jen podívat, omlátil by si auto o několik po sobě naskládaných stažených závor. Nutno říci, že tento systém není k zahození a jevil se docela efektivní. Pravdou ale je, že tyto pruhy nejsou pro každého a pro jejich použití musíte vlastnit speciální "Express Pass". Tuto vymoženost jsme nevlastnili a stejně byly pruhy obráceny proti nám. Smutně jsme tedy jen koukali na protijedoucí automobily a pomalu se ploužili hustým provozem.

Během pomalé jízdy jsme se pak snažili průběžně počítat aktuální šířku silnice. Deset pruhů, dvanáct pruhů… Šestnáct pruhů… Už nevím, kolik pruhů, protože obklopila obří křižovatka "Springfield Interchange". Nemít tady navigaci, obávám se, že nemáme příliš šanci trefit odbočku, kterou potřebujeme. Třeba bychom dojeli před dům samotného Homera Simpsona, ale třeba také ne. Springfieldů je totiž v USA více a snad nikdy nebylo zmíněno, který je ten pravý, kde žlutá rodinka Simpsonových tropí vylomeniny.

Obrázek: Springfield Interchange je vzkutku impozantní mimoŕovňová křižovatka, jeden by se zde bez navigae ztratil

Naše ubytování, do kterého jsme směřovali, se mělo nacházet blízko stanice metra, ale mělo jedinou vadu na kráse. Nacházelo se tak nějak uprostřed sjezdu z obří I-95 a když jsme k němu v pět odpoledne dorazili, zjistili jsme, že jediná oficiální přístupová cesta je právě a jedině autem. Kdo by chtěl do hotelu nebo z hotelu pěšky, ten by musel přeskákat poměrně rušnou “S Van Dorn Street”. Posledním šokem byl zaměstnanec recepce, kterému jsme nedokázali za žádnou cenu přiřknout pohlaví. V tomto případě bych i pochopil stále se více množící označení “to”. To, že nám pak “to” projelo magnetický proužek karet při hrazení pokoje a občerstvení v podobě balené vody - to nám už přišlo v podstatě normální.

Obrázek: Večerní hotelový relax u The Shawshank Redemption a štěstíčko z čínského pokrmu hlásá, že bude dobře

Tím ale výčet nedostatků skončil. Hotelový pokoj byl velmi prostorný, se dvěma ložnicemi a separátními koupelnami - sprcha tedy byla pouze jedna. Jelikož jsem už dlouho neviděl baseball, zapnul jsem si televizi a parťáci se mezitím jali objednávat občerstvení v podobě číny. Při prohlížení fotek z dnů minulých mi v televizi běžel film “The Shawshank Redemption”, který jsem snad poprvé viděl v originálním znění. Během sledování filmu přispěchal poslíček s občerstvením a my zasytili své hladové žaludky. “Success is on its way to you”, tak pravilo štěstíčko, které jsem vylovil z doneseného pokrmu. Jestli se toto proroctví bude týkat naší cesty a dalších kapitol, o tom ale zase až příště. Sledujte proto web Tripovnik.cz a také sociální sítě Facebook a Instagram.