Tripovník - Cestování z vlastního pohledu

top_logo.jpg

Wild Florida aneb zůstaň v klidu a rychle plav

~20 minut

Po obligátní snídani nás 19. září roku 2019 čekal výlet do bažin a mokřadů mezi aligátory. Původní plán, který zahrnoval přejezd do Miami a návrat přes Tampu, byl nakonec po vzájemné dohodě upraven. Protože jsme se kolem Orlanda naplatili mýtného již dosyta a zároveň jsme chtěli okusit více kouzlo předměstí a venkova, vydali jsme se cestou mimo dálniční síť. 

Ještě, než jsme najeli na nekonečnou dráhu semaforů s výhledy na lehké dřevěné konstrukce tamních domů, potřeboval jsem si splnit jeden z mých vedlejších úkolů, který jsem pro Ameriku měl. Od kamaráda jsem byl totiž požádán, zda bych mu ze států nemohl dovézt gramofonovou desku Kiss. Možností jsem měl hned několik, ale to jsem ještě nevěděl, jak bude složité nějakou desku Kiss sehnat. První zastávkou bylo Orlando. Příjemný malý obchod s deskami s výborným hodnocením na Google, uvnitř miniaturního obchodního centra, zel prázdnotou. Ochotný prodejce se ihned zeptal, co hledám. Po vyslovení, že bych rád LP Kiss, mě stopl ještě před vyjmenováním konkrétních alb. “Jo, desku Kiss bych chtěl taky”, odvětil. Bylo to vcelku překvapení, že v domovině kapely to bude takový problém. Obchodní duch majitele krámku však tímto neskončil, jeho nabídka plakátů mě ale bohužel nechala klidným. Chvíli jsem se ještě rozhlédl, nasál atmosféru a rozloučil se. Při návratu do vypůjčeného SUV jsem před osádkou lehce pokrčil rameny, skočil do auta a pustil navigaci. Hlavní dobrodružství tedy mohlo začít.

Namířili jsme si to přímo na “Canoe Creek Road”, po které jsme jeli většinu času cesty ke břehům jezera Kissimmee. Právě zde se měla odehrávat úžasná projížďka, při které uvidíte plno vodního ptactva, ale také aligátory, kteří nejsou v zajetí a užívají si volné přírody. K vodní ploše jsme ještě museli překonat delší polní cestu, ze které jsme ale mohli obdivovat obří zavlažovací stroje rozmístěné po okolní orné půdě. Kolem půl dvanácté, po necelé hodině a půl cesty, jsme spatřili nádherný pohled na jezero a jeho okolí. Krásné parkoviště s urostlými stromy, nakrátko střižený trávník a vlajka USA. Nikde ani živáčka, celé jsme to měli jen pro sebe. To však evokovalo otázku, kde je ta zmiňovaná atrakce? Po chvilce k nám z nedalekého přístřešku, který byl kanceláří, restaurací, toaletami a gift-shopem, přišla žena ve středních letech a situaci nám objasnila. “Chcete se projet?“ Není problém, jakmile dorazí taťka, vezme vás na projížďku.” Žádné předem stanované časy, prostě až dojede tatík, dobrodružství může začít. Mezi tím jsme si doplnili pitný režim, za který jsem bohužel taktéž nemohl platit kartou, ale na tomto místě jsem to ani nepředpokládal. Příjemně mě ale překvapil fakt, že se nemožnost platby omezila pouze na položky s nízkou cenou.

Překrásné jezero Kissimmee jsme propluli křížem krážemObrázek: Překrásné jezero Kissimmee jsme propluli křížem krážem

K naší vodní výpravě, která nakonec zahrnovala pouze mě a Michala, se přidala ještě dvojice amerických důchodců z Los Angels. Jak se tam objevili, netuším. Kdo se ale ještě ukázal, ve velkém nařvaném pick-upu, byl náš průvodce. Po vyfasování obřích sluchátek s vysílačkou a poučení o bezpečnosti, jsme se konečně nalodili. Zkušeně jsme si vybrali (zbylo na nás) vyvýšené místo, konkrétně druhá ze tří řad. První patřila důchodcům, třetí pak průvodci. Za ním se tyčil obří větrák, kterým by se uchladila i průměrná vstupní hala. Ještě poslední zkouška spojení, foťáky a mobily do pohotovostní polohy a rámus mohl začít. Nutno říci, že velký hluk byl vykoupený obří akcelerací a rychlostí, která se musela pohybovat až kolem 80 km/h. Při přejezdech mezi zajímavými oblastmi jsme si to totiž křižovali jezerem ve velkém stylu, až mi z toho málem odlétl klobouk pod sluchátky.

Video: Oficiální video rodinného podniku Kissimmee Swamp Tour

Zpočátku jsme si to razili při okrajích jezera a pozorovali rozmanité vodní ptactvo a panenskou přírodu. Bohužel však ani stopa po aligátorech, i když se pan průvodce snažil sebevíc. Jiskra naděje ale přeci jen po chvíli svitla. Cosi malého si to plulo podél levoboku těsně pod hladinou, bystrému oku neušlo, že se jedná o malinkatého aligátora, který si to pomalinku “šnorchloval” s kusem trávy. Zřejmě jeden ze stavebních kamenů nového hnízda. Naše pouť vodním porostem, který mnohdy nebyl rozeznatelný od pevniny, pokračovala dál. Přes přímočarou rychlou jízdu, “šmýkání se” zatáčkami a vyhýbání se nebezpečným místům, jsme dorazili na místo, kde utichl rachot motoru i velké vrtule. Tajemné místo, kde se opodál podle průvodce nacházelo hnízdo 4m samice aligátora, která každou chvíli očekává vylíhnutí mladých. Otázka na sebe nenechala dlouho čekat. “Je možno ji vidět?”, otázal se jeden z důchodců v první řadě. “Ale jistě”, odpověděl v naprostém klidu průvodce a přidal: “Stačí vylézt z lodi a do dvou sekund je tady.” Nejisté pohledy s rozpačitým úsměvem na sebe nenechaly dlouho čekat. Dopředu prozradím, že se z vyjížďky vrátili všichni se všemi končetinami a při plném zdraví, alespoň souzeno z vnějšího pohledu. Do prostoru mimo ochranné pásmo lodi se tedy nikdo z nás neodhodlal, zřejmě dobrá volba. Nicméně, na jezeře jsme nakonec nebyli sami. Cestou zpět k molu jsme viděli místní rybáře stát popás ve vodě. Znalost terénu nebo absence pudu sebezáchovy, případně obojí najednou. Jinak si nelze vysvětlit pohledy na nebojácně ve vodě stojící jedince.

Procházka Gator Parkem skýtala úžasná zákoutí, jen ty odpadky by lidé do vody házet nemuseliObrázek: Procházka Gator Parkem skýtala úžasná zákoutí, jen ty odpadky by lidé do vody házet nemuseli

Hodinová projížďka utekla jako voda, poděkovali jsme a nasedli do auta. Další zastávka “Cypřišové jezero” a “Gator Park”. “Cypress lake”, a jeho okolí, bylo rovněž vhodné k projížďce loďkami, navíc o dost většími, ale také s více lidmi. Po půl hodině jízdy nám také dokonale vyhládlo, a proto jedna z prvních atrakcí kolem jezera bylo tamní bistro. Naše trio si objednalo rozmanitá jídla, od mého hot-dogu se salátem coleslaw, přes Michalův hamburger s hranolkami (vypadal lépe než ten na pláži blízko NASA), až po Dominičiny nugety s hranolkami. S nádherným výhledem a všudypřítomnými loudícími pávy, kteří se neudusili ani kolem stolu ležícími hranolkami, jsme doplnili energii a mohli vyrazit na průzkum okolí. Zapomněl jsem se zmínit, že se zde nachází krásná rezervace/zoo, s krásnou procházkou v bažinatém terénu a se spoustou zajímavých zvířat. Mnoho druhů ptactva, kterému vévodí hlavně všudypřítomní papoušci. Dále potkáte třeba želvy, kozy, pávy, různé kočkovité šelmy, obří skot, zebru, koně nebo srnky. Spatříte tu také lemury, sympatického lenochoda a samozřejmě aligátory. Než se však dostanu k vyprávění z aligátoří show, nesmím opomenout jednu z hlavních hvězd tamního parku. Byl jím ukecaný, uřvaný a uštěkaný bílý papouch, který dokázal dokonale všechny pobavit a neustále přitahoval pozornost návštěvníků. Tento lehce přidrzlý tvoreček zaujal samozřejmě i nás. Po výměně zdvořilostních frází, jak se máme, jsme si vyslechli další jeho naučená moudra a nevím, zda to bylo součástí vystoupení nebo jsme ho nějak naštvali, ale k běžnému houpání tento mluvka přidal i punkový účes doprovázený mohutným štěkáním. S odstupem času jsme pochopili, že tohle dělá běžně a postrašil tím i další návštěvníky přírodní atrakce. Pravým opakem této ztřeštěné hvězdy byl pohodář lenochod, jehož krmení hlavou dolů jsme mohli být rovněž svědky. Hlavně žádné rychlé pohyby a bude dobře.

Video: Chvilkové výpady aligátorů rozbrčely poměrně velkou část publika

Když je řeč o rychlých pohybech, ty mě přivádějí k velkolepé aligátoří show, kde smyslů sebezáchovy zbavený zaměstnanec parku cvičil se čtyř metrovým aligátorem naloženým v malém bazénku. Vrcholem epizodního příběhu bylo políbení aligátora na jeho tlamu. Dobře krmený dlouhán zůstal v klidu a po puse dostal rychle vhozenou pochoutku do tlamy. Za jeho rychlý čelistní stisk by se nemusely stydět ani hračky v podobě natahujících cvakacích umělých zubů. Stejný pán nás udivoval i dalšími výkony. Tentokrát ale měl kolem sebe více plazivých kamarádů, kteří se občas lehounce porafali, až rozplakali celé první dvě řady přihlížejících diváků. Ano, většinou dětí. Do této doby jsem si pořádně neuvědomil sílu svalstva, jakou krokodýli a aligátoři mají. Na pozadí totiž druhý zaměstnanec na laně posouval do výšky, od půl metru až po cca 1,5 metru nad vodu, jakousi pochutinu. Pokaždé, i když ne vždy na první pokus, se jeden úspěšný snaživec našel. Neuvěřitelná podívaná. Není divu, že si posléze pánové na velitelské věži udělali balící koutek pro mladé slečny z řad přihlížejících diváků.

Po čtvrté hodině odpoledne, jsme se vydali podpořit znovu místní ekonomiku, tentokrát do obchodu se suvenýry. Já neodolal zelenému tričku s nápisem “KEEP CALM AND SWIM FAST” s podtitulkem “WILD FLORIDA”. Doteď lituji, že jsem si jich nekoupil více. Zbytek byl kreativnější a dokonce odjížděl s miniaturní hlavou aligátora. Což vyvolalo dvě otázky. Jak ji zabalit tak, aby neutrpěla při přeletu zpět újmu a hlavně, jestli tuhle akci celním úřadům nutno ohlašovat. Rozhodně si ale u podobných nákupů střežte doklad ve formě účtenky.

Ráj turistů i místních, tak by se dala nazvat oáza jménem Premium OutletsObrázek: Ráj turistů i místních, tak by se dala nazvat oáza jménem Premium Outlets

Jelikož tento nabitý den nekončil, rychle jsme nasedli do auta a ještě zkusili vyrazit směr "Gatorland". Atrakce na předměstí Orlanda však před našim příjezdem stačila zaboucnout a zamknout na několik západů. Navigace proto dostala nový cíl - “Orlando International Premium Outlets”. Ano, ráj nakupování nejen pro ženy. Z našeho mužského pohledu se však jednalo o zábavu hlavně pro ženy. Vypustili jsme tedy naši jedinou členku výpravy za nákupní horečkou a sami si sedli na kašnu uprostřed jedné z mnoha křižovatek v outletu. Dobře, i my jsme se nakonec šli trochu projít a podívat se do obchodů jako Armani nebo Lacoste. Michal nakonec partnerce udělal radost a nepřišel s prázdnou. Armani byl nad naše finanční možnosti, ale Lacoste už byl o poznání přívětivější. Zbytek času jsme ale opět strávili u fontány “nekonečného čekání”. Přiznám se, že nejsem zrovna fanoušek dlouhého nakupování, ale zase jsem fandou nekončeného baseballu. Tedy, vše v pořádku, každý se nějak vyblbnul. Alespoň jsme si mohli prohlédnou šílený cvrkot nakupujících. Zahlédli jsme i několik absurdních vizáží, takže se pozorování vyplatilo. Po nějaké době se nám podařilo, že jsme se opět všichni našli a mohli jsme vyrazit zpět na hotel. 

Co ale s načatým večerem? Dvě třetiny naší výpravy našli dobře hodnocenou čínskou restauraci, nakopl jsem tedy naši jihokorejskou Kiu a hurá do nočního Orlanda. Nutno říci, že cesta na místo byla vcelku jednotvárná. Dlouhé rovné ulice s křižovatkami jsou vcelku řidičská nuda. Po příjezdu do prázdné restaurace však alespoň moji krajané ožili a byli ve svém živlu. Jelikož se v naší čínské restauraci v Praze omezuji výhradně na kachnu na xy způsobů, nejsem příliš obeznámen se světoznámými názvy. Nechal jsem si tedy poradit. Pravda, byla to změna oproti dosavadnímu jídelníčku a bylo to zajímavé. 

Vlak uprostřed rušného velkoměsta ještě před příjezdem hasičůObrázek: Vlak uprostřed rušného velkoměsta ještě před příjezdem hasičů

Zajímavostmi nabitý den však ještě neměl skončit. Vzpomínáte na spojení nudné rovné silnice? Ano, při cestě zpět tomu tak úplně nebylo. To si tak jedete a najednou v dálce vidíte blikat výstražná světla železničního přejezdu. Ano, uprostřed magistrály z ničeho nic má projet vlak. V půl desáté večer jsme čtvrtým autem v jednom ze tří vytyčených pruhů v našem směru. Za zvuku španělských rytmů z místního rádia vidíme, jak doprava houstne a nic se neděje. Když už konečně vidíme tradiční dieslovou lokomotivu, jak se plahočí přes vozovku, říkáme si, už bude konec. Opak byl však pravdou, celá souprava zastavila a po chvilce čekání hodila zpátečku a mizela z našeho dohledu aby se opět v rychlém sledu vrátila zpátky. V tu chvíli nás napadlo, že to nebude úplně klasický průjezd, ale že se opodál zřejmě bude nacházet seřadiště a tyto “erotické” pohyby šup sem, šup tam, budou mít racionální vysvětlení.

Divíte se, že je něco takového možné? V Americe určitě. Železnice byla tahounem v pokroku a osidlování a v podstatě se často jen obestavovala. Je tedy naprosto normální, že velké tahy křižují aktivní trasy a také to, že v některých městech vedle sebe v pruhu klidně uvidíte jet mnohatunovou lokomotivu, protože jede vyzvednout vagóny do nedaleké fabriky. Netvralo dlouho a k tradiční červené z brzdovek a mdlému blikání výstražných světel přijela o dost aktivnější “diskotéka”. Rychle blikající červená světla střídající se s oranžovými bočními světly měla rozčísnout aktuální železniční vložku. Jistě jste uhádli, do neoficiálního čtvrtého pruhu se přijela podívat hasičská stříkačka, která jistě měla docela naspěch. Tou dobou jsme ve frontě stáli asi 8 neuvěřitelných minut. Zdálo se, že hasičské auto situaci výrazně urychlí, ale přemluvte monstrum na kolech, aby sebou rychle hnulo. Po dalších 2-3 minutách ale nakonec vlak odcouval, zřejmě pouze dočasně. Nám to však vadit nemuselo. Šraňky se zvedly, hasiči projeli a s nimi i zbytek čekajících vozidel. Marně jsem koukal do zpětných zrcátek, abych viděl, zda se železničáři opět jali napojovat či vypojovat vagóny nebo už měli vše hotové. Poslední noc v Orlandu byla tedy i lehce vzrušující.

Zveřejněno: 04.02.21 v 17:00
Tento obsah můžete sdílet s přáteli
Další příběhy
Předchozí kapitolaNásledující kapitola

Reklama

Instagram

medium_1.jpg
medium_2.jpg
medium_3.jpg
medium_4.jpg
medium_5.jpg
medium_6.jpg
medium_7.jpg
medium_8.jpg
medium_9.jpg
medium_10.jpg
medium_11.jpg
medium_12.jpg
medium_13.jpg
medium_14.jpg
medium_15.jpg
medium_16.jpg
medium_17.jpg
medium_18.jpg
medium_19.jpg
medium_20.jpg

Sociální sítě