Tripovník - Cestování z vlastního pohledu

Středeční ráno nás přivítalo s čistou oblohou, tropickými teplotami a první US snídaní. Forma švédského stolu aneb sněz co uznáš za vhodné, klidně si z toho ale nejdřív postav pyramidu. Ano, i takové obrazy se nám naskytly, když jsme se dostavili do místnosti určené k rannímu obžerství. Obecně se dá říct, že hlavní tématikou všech snídaní za velkou louží se stala vajíčka na x způsobů včetně vylisované placky do burgeru, slaniny, případně alternovaly masové placky (opět do burgerů) nebo klobásky. Nechyběly ani sladké housky, tousty, burákové máslo, vafle, muffiny a další sladkosti. Je třeba říci, že s takovouto náloží je třeba zacházet obezřetně. Na pultech najdete i ovoce a zeleninu. Mým spolucestovatelům snídaně zrovna nevoněly, ale já to bral tak, jak to přišlo. Musím říci, že jsem nestrádal a někdy snědl možná až příliš. Nicméně, na totální rozhození metabolismu by chtělo asi strávit v Americe o pár týdnů více. Sladké tečky ke snídaním byly na denním pořádku a za sebe mohu říci, že mi chutnaly. Třeba kvalitní návyková éčka, kdo ví.

Posilněni, vybaveni balenou vodou, která je v těchto vedrech opravdu nutností, jsme směřovali k autu. Kousek nás dokonce doprovodila i “první” veverka. Těch si užijete po cestě poměrně hodně. Milá stvoření, která se vás ani příliš nebojí. Lepší než aligátoři, kteří se vás také nebojí, ale vy se na oplátku nejspíše budete bát jich. “Alíky” jsme však potkali až později na cestě k pobřeží a z bezpečí korejské nedobytné pevnosti na kolečkách.

Obrázek: Cesta do NASA byla lemována palmami a zátokami s aligátory

Než jsem se ale vydali na cestu k vesmírným zážitkům, bylo zapotřebí do našich chytrých telefonů sehnat předplacenou SIM kartu. Co se nepovedlo na letišti, to se mělo povést v jednom ze mnoha komplexů obchodů. První tip však skončil fiaskem, protože obchody přes týden otevíraly těsně před polednem. Tak dlouho se nám čekat nechtělo, takže jsme vyrazili do brazilské čtvrti. Přivítalo nás útulné městečko ve městě plné hrdě vyvěšených žlutozelených vlajek. Protože pracuji v IT, tak SIM karty vyšly na mě. Proto jsem jako první napochodoval do cestovní kanceláře. Ptáte se, proč proboha do cestovky a ne do elektra. Jednoduché, offline mapy to o pár metrů nedaly. Kdo ví, třeba to zde opravdu prodávají nebo nás někam pošlou. Jako u většiny testů, b) bylo správně. Nicméně, zaměstnanci byli velmi milí a vypadalo to, že nejsme první zmatení turisté, kteří si, místo zájezdu do Ria, chtěli koupit mobilní data. Nasedneme tedy do automobilu a přejedeme na druhou stranu široké ulice. Cestou do útulného elektra nás naviguje majitel místní komunitní restaurace. Panečku, to je servis. To ovšem nebylo vše. Ač jsme nakonec nekoupili SIM, kterou jsme měli vybranou, dostali jsme každý neomezená data a vzájemné volání přesně na naši délku pobytu za necelých 60 dolarů. K tomu nám spadla brada z opravdu velmi ochotné a příjemné obsluhy, která se nám snažila vyjít vstříc se vším možným. Dokonce trvala na tom, abychom si vyzkoušeli, jestli nám vše funguje. Majiteli neuniklo, že nejsme zdejší, a když uslyšel, že jsme přicestovali ze stověžaté matičky Prahy, dal se s námi do řeči o tom, jak kdysi sám Prahu navštívil. Michal na oplátku sdělil své cestovatelské zkušenosti z Brazílie. Třešničkou na dortu bylo placení, kdy jsme mohli zaplatit kartou, dokonce bezkontaktně a navíc obsluha věděla, co je Apple Pay. Říkáte si, placení mobilem je přeci běžná věc. Omyl, byla to první a na dlouhou dobu (cca do Washingtonu) poslední zkušenost s bezkontaktním placením. 

Zásadní však bylo, že jsme konečně měli spojení s okolním světem a mohli jsme, podle svých preferencí, rozeslat zprávy o našem úspěšném přistání na jiném kontinentu. Nyní následovala cesta do oblasti, kde jsme se měli dozvědět vše o úspěšném přistání jiných vyvolených, a to dokonce mimo naši Zemi. Vybaveni mobilním internetem, dobrou náladou a QR kódem z Bookingu pro tři vstupenky do NASA, jsme vyrazili směr mys Canaveral. Přes mýtné brány, mokřady, všudypřítomné palmy a nenápadné aligátory, jsme dorazili na obří parkoviště pro návštěvníky vesmírné atrakce.

Obrázek: Vchod do návštěvního centra Kennedyho vesmírného střediska

Co Američani opravdu umí, tak to jsou zábavní centra a tématické parky. Brána do světa vesmíru nás opravdu uchvátila. Nebylo to ale jediné uchvácení, které jsme u vstupu zažili. Po důkladné prohlídce, včetně průchodu rámem, se Michal jal uplatnit náš společný QR kód. K všeobecnému překvapení byl průchod umožněn pouze jemu a byly odmítnuty i pokusy QR kód naskenovat znovu pro jeho přítelkyni a mě. Nulová snaha o řešení situace, manuál velel jasně, musíte jít k pokladně, kde vám vydají tři jednotlivé vstupenky. Létat do vesmíru ano, třikrát naskenovat jeden QR kód ne. Dobrá tedy, snad se nám na pokladně povede lépe. Opojeni pocitem, že se právo nalézá na naší straně, navštívili jsme tamní přepážku pokladny. To jsme ještě netušili, že se ocitneme v příběhu takřka na chlup připomínajícího kreslenou pohádku 12 úkolů pro Asterixe. Místo propustky A38 však stačilo získat pouhé tři vstupenky oproti QR kódu, který jsme dostali emailem od Bookingu, partnera NASA návštěvnického centra. Co však Američané také umí, je být totálními ignoranty a dávat najevo svou nadřazenost. Není tedy překvapením, že setkání s prvním bílým Američanem za pultem nebylo vůbec příjemné. Postarší paní, zřejmě před důchodovým věkem, viděla pravděpodobně poprvé v životě QR kód nebo spíše měla jasné instrukce, které zněly: Bez voucheru ani ránu! Co naplat, že jsme žádný voucher v emailu nedostali, co s tím, že QR kód obsahoval nějaké unikátní číslo, na základě kterého by třeba v systému paní něco našla. Nemáte voucher, neexistujete a jste téměř podvodník, protože přece voucher se posílá vždy. I přes opakované pokusy, přesvědčit pokladní k nějaké interakci, jsme neuspěli.

Obrázek: Pod třemi palmami, ale bez tří lístků a s jedním QR kódem

Michal tedy vzal telefon a zkusil zavolat přímo do Bookingu. Uplynulo několik minut a stále se nebylo možné dovolat. Obrátil jsem tedy zrak přes široké náměstíčko, na jehož druhé straně se nacházelo informační centrum. Místo, kam nás ani paní neposlala. Jediné místo, které bychom podle ní nejspíše měli navštívit, by bylo takové, kde je tma tmoucí a nejednalo by se o vesmír. Sebral jsem tedy odvahu a šel se vydat bojovat za vstupenky do infocentra, zatímco Michal stále zkoušel štěstí s Bookingem. Měl jsem štěstí, nikde nikdo, až na jednu silnější afroamerickou pracovnici za pultem. Paní jsem vyklopil naši historku s QR kódem, pokladnou a doufal jsem, že dostanu alespoň trochu pochopení, když nemám ten voucher. Otázka mě vcelku zaskočila. Zněla totiž: “máte voucher”? Ehm, nemám, proto jsem tady. Znovu jsem zopakoval historku a přidal, že jsme cizinci z daleké země a opravdu bychom se rádi dovnitř po tisících kilometrech dostali. Nevím co paní obměkčilo, ale přivedla si posilu v podobě bílé postarší spolupracovnice. Společně jsme si odbyli již velmi dobře známou otázku, zda nemám voucher a zopakovali jsme si srdcervoucí příběh “cestovatelé přijeli z dáli, aby u pokladny marně stáli”. Vlasta Burian, který rovněž “U pokladny stál”, dostal místo léčivého bahna alespoň umělou zubní protézu, my zatím zuby jen skřípali.

Situace byla marná, nikoli však zoufalá. Poté, co jsem začal mluvit o Bookingu jako partnerovi, že se kamarád marně snaží dovolat, a že oni budou mít určitě přímou linku na podporu, se ledy hnuly. Paní opravdu vzala do ruky telefon a během chvilky byla spojena s operátorkou, které se snažila přelouskat email v našem rodném jazyku, češtině. Po slovech obdivu, co je to sakra za jazyk, jsem paní nabídl překladatelské služby a společně jsme identifikovali důležitá čísla pro operátorku na druhé straně. Mimochodem, v emailu byly tuším pouze dvě číselní kombinace, ale chápu. Během telefonátu se do infocentra přišli podívat i zbylí členové výpravy a mohli sledovat cenné vítězství. Hovor skončil a paní zavelela, že nám má kolegyně vytisknout tři lístky. Příznačné třikrát hurá bylo na místě. Přišlo mi to jako věčnost, ale všechno zabralo nakonec půl hodinky. Když se teď po roce vracím k oné situaci, přemýšlím, zda jsem si daný lístek nakonec nechal. Ač nevyznávám úplně trofeje, tak tohle by za vystavení i stálo.

Obrázek: Hned po vstupu se zraky návštěvníků upínají k prvním vystaveným exponátům

Nicméně, zpět do fronty. I přes větší bezpečnostní prohlídky se, ani za naši půlhodinovou seanci s lístky, nevytvořily větší davy. Během chvilky jsme proto byli všichni tři legálně uvnitř komplexu Kennedyho vesmírného centra a naše zraky ihned ulpěly směrem k Raketové zahradě respektive na konkrétní vztyčené rakety, které jsou vidět široko daleko. Jestli jste byli v dětství fanoušci raket a kosmonautů, zde se vaše vzpomínky obnoví a zhmotní. Pokud jste z nich ještě nevyrostli, také dobře. Tak či onak, vítejte v ráji, spíše na jeho začátku. Vaše drahé polovičky, kterým hraní s raketkami nic neříká, na vás budou nejspíše koukat skrz prsty a budete si je muset další hodiny či dny nějak udobřit, nyní si ale užívejte. Většina raket, které zde uvidíte, jsou reálné exponáty až na pár výjimek v podobě replik. Náš pocit nejdříve byl, že jsou opravdu rakety reálné, následně jsme však narazili na kopie a úsudek se změnil. Faktem ale je, že se jedná z většiny opravdu o reálné kousky, které ale logicky nikdy nemusely překonat gravitaci a nevydaly se směrem k obloze. První interakci si můžete vyzkoušet také makety kapslí z projektů Mercury, Gemini nebo Apollo. Pokud jste průměrně vysocí, budete mít vcelku problém se do kapsle dostat a ještě větší se dostat ven. I přes nehorázné vedro, kdy pocitová teplota byla spíše blíže bodu varu než bodu mrazu, jsem si zkusil malé cvičení také. Se svými 183 centimetry jsem nechápal, jak bych v něčem takovém měl vydržet třeba i několik málo minut.

Obrázek: Nosné rakety a obří zásobník paliva pro raketoplány, oproti kterým se cítíte býti trpaslíkem

Opakovaně jsme nahlédli do budovy “Hrdinové a legendy”, ale nechtělo se nám čekat než začne další prohlídka. To hlavní ještě mělo přijít na řadu. Při pekelném slunečním svitu jsme obhlédli naležato položenou raketu Saturn IB, překonali náměstíčko s občerstvením, kinem Imax a namířili si to přímo k obřímu zásobníku raketoplánu, který byl branou do komplexu Atlantis. Ihned na začátku jsme se jali doplnit tekutiny a zkusili si koupit trochu pitné vody. Překvapením pro mě bylo, že nešlo platit kartou, ale museli jsme vytáhnout ty krásně malované bankovky, co před odletem tak obdivovala pokladní v bance. Nutno tedy dodat, že ty peníze jsou opravdu pěkné. Nicméně, platba v hotovosti sebou nese jednu nepříjemnost, a to drobné mince. Mince, které nejen že jako cizinec vždy studujete déle, ale hlavně jich máte brzy plnou kapsu/peněženku, a ty nejmenší si zpátky nikdo nechce vzít. Výkvět techniky kolem vás, ale kartou prostě nezaplatíte. 

Obrázek: Po skončení prezentace se otevřely dveře a před námi se zjevil monstrózní raketoplán Atlantis

Přes mnohé zajímavé exponáty v podobě různých modulů, replik, zmenšenin až po modely blízké či vzdálenější budoucnosti, jsme se dostávali k prvnímu wow dnešního dne. V rámci větší skupinky návštěvníku jsme si posedali na podlouhlou lavici a sledovali zajímavou prezentaci, na jejímž konci se rozestoupila stěna a my jsme mohli spatřit skutečný raketoplán Atlantis. Nutno dodat, že zvolená prezentace a uvítání do haly s raketoplánem na nás udělalo velký dojem. Tohle prostě Američané mají zmáknuté na jedničku. Ošlehaný Atlantis byl zde vystaven ihned po své poslední misi a je to opravdu kus majestátní techniky. Lehce natočený raketoplán s vysunutým pomocným ramenem jsme si vyfotili více než dost. Současně jsme si prohlédli menší expozice, co lze najít uvnitř tohoto zajímavého stroje. Včetně toho, jak to dělají astronauti. Řeč je samozřejmě o potřebě vyměšovací, lépe řečeno o vesmírné toaletě. Přes obří gumy pneumatik a kultovní autobus, který vozil astronauty na start, jsme se ale vydali na místní autobusové nádraží. Odtud nás měly “shuttly” odvést k dalším expozicím. Co čert nechtěl, cesta povede kolem odpalovacích ramp, takže foťáky do pohotovostní polohy. 

Obrázek: Vesmírný záchod společně s exponátem raketového motoru - podobné tvary, avšak podstatně jiné funkce

Nutno ještě podotknout, že přechody mezi klimatizací a venkovním hicem, byly vcelku náročné. Z teplot hluboko pod 20 stupňů byly návraty do 40+ ve stínu jako kopance z otočky v podání Jean-Claude Van Damma. Na autobusovém nádraží jsme alespoň byli pod střechou a navíc nás občas skrápěl vodní rozprašovač - velmi šikovná věcička. Během čekání jsem vypozoroval, že autobusová flotila je vcelku pestrá. Stejné barvy, ale různé stáří. Při sledování dlouhých plecháčů jsem si vzpomněl na film Nebezpečná rychlost. Bohužel, k našemu zklamání, s autobusem ten den nepřijela Sandra Bullock.

Obrázek: Montážní budova pro raketoplány a vpravo odpalovací rampa soukromé společnosti Space-X

Autobus byl ale klimatizovaný, takže bylo vcelku jedno kdo ho řídí. Za zvuku komentáře průvodce jsme  se vydali na první půlku okružní cesty kolem odpališť. Cestou jsme si mohli prohlédnout například stroje, které přepravují rakety. Dále třeba halu, kde se rakety opravují a kdysi zde měli v péči i raketoplány. Velkou atrakcí bylo odpaliště Space-X, okolo kterého byl poměrně čilý ruch. Dnes už víme, že z tohoto místa se uskutečnily historické úspěšné vzlety Falconu 9 s Crew Dragon. Při sledování letošního napínavého startu mi navíc přišlo, jako bychom na místě byli o pár dní dříve.

Obrázek: Velká hala s obří raketou Saturn 5 a okolními expozicemi. Raketa byla tak velká, že jsem ji musel ohnout čumák... ještě, že už nikam nepoletí!

Když se zpětně koukám na fotky a čas jejich pořízení, skoro nemohu věřit tomu, že cesta do “Appolo / Saturn V centra” trvala kolem 45 minut. Nicméně, bez oklik a zastavování lze podle Googlu cestu urazit za 19 minut, takže by to odpovídalo. Jakmile jsme se dostali na místo, za zavřenými dveřmi nás čekala replika řídícího centra s působivou prezentací startu Appola 8. Interaktivní atrakci vystřídala obří hala, ve které nejen, že byla opravdu zima, ale hlavně zde byla umístěna obří raketa Saturn V ve vší své kráse. Člověk si přišel opravu neskutečně malý a žasl, že se něco takového vůbec může odlepit od země. Přes různé postranní exponáty, místnosti z historie letectví a kosmonautiky, přes bratry Wrighty, přes oblek Neila Armstronga, na nás na konci čekala expozice s Appolo lunárním modulem včetně zapíchnuté Americké vlajky symbolizující dobytí tohoto vesmírného tělesa. Protože klimatizace vykazovala téměř teploty, při kterých by televize Nova začala dělat pokusy s vodou, rozhodli jsme se, že je na čase chytit autobus a vrátit se zpět na začátek. Po několika hodinách plných historie, současnosti a budoucnosti vesmírných hrátek, jsme se odebrali rovnou na parkoviště s plánem si vyrazit na nedalekou pláž a třeba vyzkoušet první americký plážový burger.

Obrázek: První pláž na Floridě a naše první koupání v teplém a čistém Atlantiku

V půl páté jsme dorazili na Cocoa Beach a poseděli v místním restauračním zařízení na pláži. Poměrně pestrý jídelní lístek jsme zúžili na již předem deklarované hamburgery. Co si budeme povídat, žádná sláva to ale nebyla. Maso jako od Tricatela, hranolky plavaly v oleji, ale bylo to jídlo. Po necelé hodince trávení a kochání se pláží, jsme se s Michalem rozhodli vyzkoušet místní slané vody. Atlantik byl vskutku teplý jak ranní káva. Byl ale čistý a klidný. Žraloka jsme za více jak půl hodinu nepotkali, nic nám tedy ukousnuto nebylo, a to i přes to, že jsem měl podle internetu na sobě jednu z oblíbených žraločích kombinací barev plavek - černobílou. Vykoupaní, najedení, oslněni vesmírnými zážitky, můžeme vyrazit. Jelikož Michal zkoušel místní “pivo”, mohl jsem si poprvé vyzkoušet automat. Ano, řízení mám rád, ale s automatem bylo v Americe mé poprvé. Nicméně, v přechodu z manuálu nebyl žádný problém, větší SUV se řídilo v pohodě. Tímto skončil první den naší dovolené za velkou louží a večer už jsme střádali pikle na den s pořadovým číslem dvě.

Obrázek: Za zdokumentování ještě stál náš první burger na území Spojených států