Tripovník - Cestování z vlastního pohledu

top_logo.jpg

Ve stylu znělky Kroku za krokem

~35 minut

Jistě si vybavujete rodinný televizní seriál Krok za krokem a jeho úvodní znělku, která se prakticky celá odehrává v zábavním parku. Pokud ano, dozajista si také pamatujete na tamní obří dřevěnou horskou dráhu. Již odmalička jsem chtěl, možná právě kvůli těmto záběrům a také hře Rollercoaster Tycoon, okusit lákadla zábavních parků. V dětských letech byly vrcholem návštěvy Matějské pouti, kdy se největší adrenalin odehrával na legendární horské dráze a ve vzduchu visela otázka, zda se rozpadne nebo si ji užijeme další rok znovu. Měl jsem ale také štěstí, že v době docházky do základní školy jsem mohl navštívit dánský Legoland nebo zažít víkend v Disneylandu a Asterix parku v Paříži. Do říše galských hrdinů jsem se ještě jednou vrátil při Roadtripu 2010 a během jednodenního skotačení konečně vyzkoušel i první vysněnou dřevěnou horskou dráhu. Velké nadšení však trochu brzdil zablokovaný krk, který jsem si z atrakce následně odnesl. I tak to byl zážitek skvělý a i původně skeptičtí kamarádi si den v parku náramně užili. 

Proto jsme byli zvědaví, co nabídne park v zemi, která je zábavními parky posedlá. Jak víme z již zmíněného amerického seriálu, návštěva takovéto lokality není levnou záležitostí a je to vždy významný zásah do rozpočtů amerických rodin. Není to jen o velmi drahém vstupném, slušném příplatku za priority pass, ale hlavně o občerstvení a v případě dětí také o gift shopech. Není divu, že je návštěva takového místa v Americe svátkem a mnohým rodinám je zábava buď úplně zapovězena nebo dopřána jednou či dvakrát za život.

Zábavní park Universal Island of Adventure v Orlandu byl jedním z klíčových milníků naší cesty. Dalo by se říci, že jsme každý měli své “must see”. Michal měl NASA, jeho přítelkyně Dominika právě zábavní park s vesničkou Harryho Pottera a já měl svůj baseball ve městě Zvonu svobody a cheesesteaků. Na skotačení mezi atrakcemi filmových studií jsme však měli vyčleněn pouze jeden den, takže byl čas omezen právě na jeden park a jeho konkrétní jednu část. V Orlandu ale můžete navštívit hned několik tematických parků. Jen námi vybraný Universal se dal rozdělit na tři části. Ne nadarmo je Orlando údajně vnímáno jako hlavní město zábavních parků.

Prošli jsme kolem podniku Forresta Gumpa a z dálky obdivovali továrnu Willyho WonkyObrázek: Prošli jsme kolem podniku Forresta Gumpa a z dálky obdivovali továrnu Willyho Wonky

Co by to bylo za den, kdybychom se ale nejdříve neposilnili vejci se slaninou, toustem s burákovým máslem a ideálně ještě pár muffiny k tomu. Jakožto hlavní navigátor jsem ještě stáhl mobilní aplikaci s informacemi o atrakcích a mohli jsme nasednout do auta a popojet 2 míle. Takhle zpětně si říkám, že jsme mohli jít i pěšky. Nicméně, neznámé prostředí, neznámý odchod z parku, auto byla jistota, i za cenu parkovného ve výši 26 dolarů.

Samotný příjezd k parkovišti byl snad monstróznější než průjezd dálnice před přístavem v Rotterdamu, a to už něco znamená. Na místo jsme dorazili kolem deváté hodiny ranní, aut nebylo ještě tolik abychom stáli frontu u vjezdu do obřího patrového komplexu "Universal Parking", ale dovedu si představit, jak se zde o pár týdnů dříve odehrávají scény jak z dopravní zácpy v New Yorku. Po ustájení našeho dopravního prostředku a více jak 300 metrech chůze jsme dostali do prostorů připomínající odbavovací halu na letišti. Všude kolem rámy a důkladné osobní prohlídky, které se ale daly očekávat. Stejně jako to, že jsem si sám tuto bezpečnostní prohlídku zopakoval, jelikož jsem byl poprvé vyhozen z řady, abych si věci lépe připravil. Tuším, že jsem si zapomněl v kapse powerbanku nebo neodevzdal pásek. Napodruhé už jsem prošel, ale nebudu zastírat, že jsem se ani trochu nezapotil. Ono při těch teplotách venku by to nebyl ani problém. Nicméně, než jsme se měli dostat ven z tubusu, ve kterém nechyběly ani pohyblivé pásy pro lenivější nebo méně pohyblivé návštěvníky, měli jsme urazit dalších asi 400 metrů k pokladnám. Cestou k nim mě alespoň utkvěly na čočce fotoaparátu tři věci. Jednalo se o restauraci s krevetami Bubba Gump, přes vodní dílo pak bylo vidět obří Hard Rock Café v podobě Colosea a dále zaujala také obří továrna na čokoládu Willyho Wonky. Přiznám se, že po cestě toho bylo vidět o dost více, ale vlastně ani nevím, k jakým filmům co patřilo.

Naše druhé americké “u pokladny stál” bylo tentokrát v příjemném stylu, paní byla velmi ochotná a usměvavá, asi jak byste čekali v zábavním parku. Kdo by se také nesmál za lístek v ceně 122 dolarů. Přišel jsem si trochu jako Eddie Murphy v Policajtovi z Beverly Hills 3. Nicméně, tohle byla cena bez priority/express passu, který stál dalších 80 dolarů. Vzhledem k tomu, že se dal dokoupit, spekulovali jsme, že uvidíme podle front, a když tak se vrátíme. Jenže nakonec tomu bylo trochu jinak, první dvojice si jeden prioritní vstup zakoupila rovnou a já jsem byl bez něj. Což samozřejmě způsobilo do budoucna lehké komplikace. Tři návštěvníci a pouze jeden express pass. Nutno říci, že Michal neměl příliš potřebu místní atrakce navštěvovat, tedy až na dvě výjimky. Bylo ale zřejmé, že v případě front si prioritní vstupenku nejspíše pořídím také.

První kroky vedly od suvenýrů rovnou kolem ráje těch nejmenšíchObrázek: První kroky vedly od suvenýrů rovnou kolem ráje těch nejmenších

První kroky od pokladny vedly na útulné náměstíčko a třídu obchůdků se suvenýry a různým občerstvením. Opět jsem nepoznával, k jakým filmům si mám přiřadit plyšáky seřazené poslušně v šiku v poličkách, čišela z toho však preciznost jak při přehlídce severokorejské armády. Jak jsme se dostali k rozcestníku, bylo třeba se rozhodnout, kam nejdříve. Doleva, kde se tyčila horská dráha Neuvěřitelného Hulka nebo doprava, kde přes infantilní část parku vedla kratší cesta do Bradavic. Vyhrál směr proti hodinovým ručičkám, a tedy kratší cesta k Harrymu Potterovi. Hulk se tak měl stát poslední třešničkou na dortu, což bylo, vzhledem k jeho přetížení 4G, vcelku moudré rozhodnutí. Samotný park bych rozdělil na sedminy, z toho první jsme už prošli. Druhá sedmina pak měla být tou nejvíce infantilní a pestrobarevnou, až z toho oči budou přecházet. Pro opravdu malé děti super, pro dospělejší doporučuji pokud možno přeskočit. Pokud tedy sebou nemáte děti, to pak budete mít asi smůlu a zdržíte se více, než byste třeba chtěli. Vzhledem k tomu, že sám neholduji drogám, pestrobarevné okolí mě tedy neoslovilo a nasadil jsem rychlý krok směrem ke třetí části.  

V tomto chrámu nás přivítal zuřiví Poseidón, venku pak Kocour v botáchObrázek: V tomto chrámu nás přivítal zuřiví Poseidón, venku pak Kocour v botách

Byť se jednalo o velmi malou část, byla ale antická, což je jedno z mých oblíbených historických období. Zde jsem také navštívili naši první atrakci, kterou se stal “Poseidónův vztek”. Monumentální chrám kolemjdoucí opravdu lákal a my se ani moc nezajímali o to, co bude uvnitř. Dokonce i Michal se s námi vydal do nitra chrámu pána všech moří a vodních živlů. Krásně vyvedená architektura atrakce tedy zlákala i jeho. Vzhledem k tomu, kolik propletenců fronty bylo prázdných, usoudili jsme, že čekací doba nebude dlouhá. Celkově jsme strávili ve vlhkých temných útrobách chrámu asi půl hodiny. Teplé chodby občas profoukla velmi studená klimatizace, takže se vrátily pocity z předchozího dne v NASA. Vlastně i tahle atrakce se trochu blížila tomu, co jsme v NASA zažili. Místo startu Apolla se však odehrávala výpravná dobrodružná cesta, kterou nás doprovázel zaměstnanec parku a okolní efekty v několika místnostech. Nejzajímavější částí, alespoň pro nás, byl vodní tunel, který se po rozpadu skály před námi objevil, a kterým jsme následně prošli. Dokonce jsme se tu i lehce osvěžili. Tím však naše antické dobrodružství skončilo. Kousek od chrámu nás ale čekalo ještě jedno překvapení v podobě Kocoura v botách. Tedy… On to nakonec byl Kocour v botách ze Šreka, to by asi dávalo větší smysl, alespoň vzhledem k místu, kde je park celkově umístěn. 

Svět Harryho Pottera byl opravdu velmi propracovanýObrázek: Svět Harryho Pottera byl opravdu velmi propracovaný

Od antiky, přes kocoura, až k Bradavickému expresu. Správně, další část, v pořadí už čtvrtá, byla ta největší a byla zaměřena na dobrodružství jednoho mladého kouzelníka. Dobrovolně se tu hned přiznám, že tou dobou jsem viděl akorát s bídou vcelku první film o Harrym a možná útržky filmu druhého. V době psaní tohoto textu už jsem na tom trochu lépe, už jsem viděl filmy čtyři. Tím pádem se mi leckteré tamní věci blíže osvětlily. Třeba proč ta vesnička, jejíž český název zní Prasinky, byla tak krásně zasněžená a proč ve většině domů byly cukrárny nabité sladkým od podlahy až po střechu. Prasečina to opravdu svým způsobem byla. Bohužel, fenomén šikovného kouzelníka přitahoval velké davy, takže se uličkou vesničky nebylo téměř možné prodrat. Už na začátku bylo takřka nemožné si vyfotit lokomotivu expresu, aby u ní nikdo nestál. Jakožto milovník železnice jsem si ale pár minut na záběr musel počkat. Co však nebylo možné opomenout, byla místní dominanta. Hrad, který se trčil do výšky takřka 46 metrů, byl z dálky opravdu fenomenální. 

Než jsme se k němu ale dostali, zaslechly jsme zvuky motorů a jekoty návštěvníků. Nemusím říkat dvakrát, že teď by se hodil express pass. Nicméně, zkusili jsme to. Michal zůstal v Prasinkách, zatímco my se prodírali zákrutami front. Pokaždé, kdy jsme si mysleli, že už jsme kousek, byli jsme pořád hodně daleko. Přes hodinu ve frontě, zdálo se to jako věčnost a vlastně i byla. Pravda, že nás spíše stresovalo, co tam chudák Michal bude dělat, mezi jeho oblíbenými Američany, tak dlouho. Celé čekání ale nebylo zase tak nudné, skoro vždy bylo na co koukat. Okolí atrakce bylo provedené velmi pěkně. Aby také ne, právě jsem se dočetl, že rozpočet na výstavbu činil slušných 300 milionů dolarů. Pro našince těžko představitelná částka za pár souprav “létajících” motorek. Ovšem, samotná atrakce byla opravdu skvělá. Motorky i se sajdkárou do detailu vyvedené, úžasné zrychlení nebo nápaditost cesty. To vše dotvořilo opravdu skvělý zážitek, který za to čekání nakonec stál. Pravda, Michal tak nadšený nebyl, protože se na nás dost načekal. Navíc, když jsme se blížili k hradu, který byl čím dál tím více pompéznější, vypadalo to na další zastávku.

Co se však skrývá uvnitř? Stačilo málo a nedozvěděli bychom se to. Nicméně, vzhledem k tomu, jaké cedule byly před branami, a jaké prohlídky jsme viděli, bylo jasné, že "Zakázaná cesta" bude trochu živější atrakce. Nyní jsme se já i Dominika vydali rozdílnou frontou. Troufám si říci, že nakonec ta delší byla pravděpodobně i zajímavější. V hradu bylo spoustu chodeb s pohyblivými obrazy a pořád se bylo kam koukat. Navíc jsem se prakticky ani nezastavil a už jsem byl na nástupišti, kde nebylo čas ztrácet čas. Zavěšené soupravy se totiž vůbec nezastavovaly, pouze zpomalovaly. Sednout, zajistit a už se pomalu štelujeme do základní pozice ke startu… Čekal jsem různé věci, ale to, co přišlo, bylo opravdu úžasné. Najednou jsme se ocitli v 3D světě a letěli za Harrym na koštěti. Prohlédli jsme si hrad, honili jsme se s drakem, ani jsem nevěděl, zda jsem hlavou nahoře, dole, vpravo nebo vlevo…. Smysly se dokonale slily. Jen málokdy jsem zahlédl konstrukci atrakce nebo další soupravy za námi či před námi. Opravdu dokonalý zážitek, který byl ale vykoupen trochou motání se na jeho konci. Na horských drahách nevolností netrpím, ale po návštěvě hradu jsem si musel venku chvíli postát. Ještě, že se blížil čas jídla.

Na Hagridovy motorky za 300 miliónů USD se nakonec čekat vyplatilo, za námi se tyčil do vzduchu občí Bradavický hradObrázek: Na Hagridovy motorky za 300 miliónů USD se nakonec čekat vyplatilo, za námi se tyčil do vzduchu občí Bradavický hrad

Kde jinde hledat jídlo, než v páté části věnované zvířátkům ze světa Jurského parku. Netrvalo dlouho a moji parťáci v ruce třímali cosi, co vypadalo jako koleno na obří kosti. V podstatě taková obří masová zmrzlina. Nutno říci, že tento pokrm by zasytil hned několik lidí najednou. Děti v Africe by měli co jíst ještě týden. Po chvíli jsme se ale usídlili všichni v místním bistru vhodně pojmenovaném Pizza Predattoria. Po prvním hamburgeru tak přišla na řadu i první pizza za velkou louží. Od rychlého občerstvení v zábavním parku nečekáte přílišnou gastronomii, a tak tomu nakonec také bylo. Jakého dinosaura jsem jedl, doteď netuším, ale neurazil. Účel tak zastávka splnila, byli jsem nasyceni, někteří až příliš. V rámci sezení jsme si ještě více uvědomovali již vyřčenou myšlenu. Pro rodiny s dětmi je návštěva zábavního parku opravdu slušným zásahem do rozpočtu. Sedíte a kolem se to jen hemží nenasytnými potomky. Pokud mě stálo jedno menší menu pizzy s nápojem přes 21 dolarů, kolik musely stát hladové krky průměrné americké rodiny.

Závěrečný sešup atrakce Dudley Do-Right's Ripsaw Falls Obrázek: Závěrečný sešup atrakce Dudley Do-Right's Ripsaw Falls

Po chvilce slehnutí jsme se vydali na prohlídku místní džungle. Je to všudypřítomná velká vlhkost nebo se opravdu opravdu blíží první vodní atrakce? Mokří lidé, zvláštně vypadající budky na kraji cesty, příležitostný jekot a velké šplouchnutí. Odpověď byla jasná, vodní řeka v říši dinosaurů čekala jen na nás, alespoň pro dva aktivnější členy posádky. Vzhledem k tomu, že fronty byly nulové, tak jsme se před naloděním krásně sešli a seděli vedle sebe. Atrakce tématicky pěkně vyvedená, občas na vás něco vyskočí nebo vás lehce postříká. Vrcholem je stoupací pás uvnitř technické budovy Jurského parku, kde si zrovna udělala základnu partička velociraptorů. Před finálním sešupem vás ještě seřve mocný T-Rex a vy se ocitnete ve tmě a začnete se propadat dolů a jen čekáte na světlo na konci tunelu a vlahou spršku. Nutno říci, že i když jsem seděl přímo na kraji našeho člunu, nakonec jsem příliš mokrý nebyl. Co se však nepovedlo na řece, to se mělo povést kousek dál za branami zvířecí zábavy, konkrétně na atrakci pojmenované “Dudley Do-Right's Ripsaw Falls”.

Video: Funkční byly obě dráhy, jen synchronizace někdy vázla

Jelikož zbylé atrakce z této sekce měly větší fronty, vypravili jsme se do další, kde nás ihned zaujal pohled na mohutný “log flume”. Sušících budek bylo v okolí vícero a navíc kolem chodily lidé na kost zmáčení. To by ale nebyla žádná sranda, kdybychom se toho měli zaleknout. V té chvíli jsem však nadobro začal litovat na pokoji zapomenutých žabek. Co bylo ale velkou záhadou, že na atrakci skoro nikdo nechtěl jít. To se tak lidé bojí vody, pomysleli jsme si. Dobře pro nás. Nedovedu si představit, kolik hodin by znamenalo čekat, pokud by vyznačená fronta byla plně obsazená. Cesta k našemu plavidlu totiž trvala extrémně dlouho, a to jsme se zastavili prakticky až tak 20 metrů před vstupem do našeho "letního bobu". Pro nasednutí nám byly určeny dvě poslední pozice. Už se nedivím našim Jamajským “kolegům”, kteří se při startu nestihli do bobu poskládat všichni, protože i já jsem měl vcelku problém se usadit, abych cestu neprostál. Dobrá věc se však podařila a my vypluli vstříc dobrodružství a zmáčení. Paradoxní však bylo, že do naší vydlabané klády zatékalo už při menších zatáčkách nebo esíčkách, kterými jsme proplouvali. Takže jsem měl lehce zmáčené nohavice od kraťasů a navlhlé boty ještě před závěrečným sešupem. Ten byl velkolepý a musím říci, že jsem čekal i větší sprchu, která se nakonec moc nekonala nebo jsem si to moc neuvědomoval. Možná proto, možná kvůli nulovým frontám, jsme pro úspěch akci zopakovali.

Tentokrát jsem ale vyfasoval pozici číslo jedna. Akce z brzdaře řidičem během pár minut nebyla nic neobvyklého. Žádná táhla totiž v kládě připomínající bob nenajdete. Mé obavy, že tahle cesta bude asi mokřejší, se během chvilky potvrdila. Nárazy do bariéry byly vykoupeny větším množství vody v našem dopravním prostředku. Tím pádem také větším množstvím vody v naší obuvi. Dosti mokrá už byla i moje krátká košile, a to ještě nepřišlo to nejhorší. Vrcholem byl úchvatný sešup a pohled na okolí. Člověk by řekl, že tehdy si uvědomíme, proč vlastně jezdíme na atrakci téměř neustále se stejnou partou lidí. V rámci adrenalinu jsme ale zatemnění oblohy nevěnovali příliš pozornosti. Co čert ale nechtěl. Zatímco u první jízdy nám cestu k výstupu nikdo znepříjemňovat nechtěl, při příležitosti opakování ceremoniálu se však partička škarohlídů rozhodla, že si za drobný obnos užije radosti s vodními děly. Nemusím říkat, že jsme do cíle přijeli totálně promočení. Vzhledem k teplotě 40+ však tohle neměl být problém. Nebyl by, pokud by prvním zvukem po výstupu z atrakce nebyl mohutný hrom. Než jsme se stačili zorientovat a než jsem stačil přemluvit sušící budku, aby mi akceptovala platbu kartou, strhnul se poctivý tropický masakr. Budky tedy nebylo třeba, respektive ne na aktivní sušení. Teď bylo zapotřebí hlavně najít nějaké místo, kde by na nás nelil svatý Petr kbelíky vody a bylo tam alespoň trochu útulno.

Audio: Tropická bouře v pozadí, infantilní dětský song v popředí

Hraní si na schovávanou před opravdu velmi silným lijákem trvalo asi 1,5 hodiny. Během nich jsme vystřídali asi čtyři úkryty, kdy jsme podél zdí směřovali k poslední části parku, kterou jsme ještě neprozkoumali. Hned na začátku jsme si všimli uzavřené atrakce Pepka námořníka, což byla velká škoda, protože se jedná o vodní atrakci typu “river rapids” alias rozbouřenou řeku. Peřeje na kulatých “člunech” jsme si tak kvůli rekonstrukci/údržbě neužili. O přísun vody jsme však stále nouzi neměli. Bouřící nebe a provazy deště postupně začaly vypínat veškerou zábavu okolo nás. Při letmém náhledu do aplikace bylo vidět, jak příroda vyřadila většinu atrakcí. Naše postupné plížení skončilo až u podniku s názvem “Comic Strip Cafe”, kde jsme se uchýlili ke sloupu pod malou stříšku. Dovnitř restauračního zařízení se nám příliš nechtělo, už ani nevím proč. Když teď koukám na recenze podniku, dobře jsme udělali. Tedy, možná bych udělal jemnou korekci. Kdo ví proč, ale z repro soustavy nad našimi hlavami hrála neustále dokola jedna velmi, ale velmi infantilní písnička, ze které postupně členům výpravy začalo lehce hrabat. Opět se mi vybavil Policajt z Beverly Hills a scéna ze zábavního parku Wonderworld, kdy Hector Elizondo alias Jon Flint stojí na rozstříleném náměstíčku a nahlas vyřvává, aby někdo konečně vypl tu "debilní písničku". Naštěstí dodnes přežil krátký záznam velmi malé části smyčky, která je asi nejméně závadná, takže si můžete případně udělat malou představu o tom, co jsme si vytrpěli během víc jak půl hodiny poslouchání tohoto hitu.

Svět komiksových hrdinů lehce zkropený tropickou bouříObrázek: Svět komiksových hrdinů lehce zkropený tropickou bouří

Jakmile numerický model nasvědčoval, že se brzy situace změní, srážky utichnou a teplota bude opět strmě stoupat, vydali jsme se zpět do víru atrakcí. Problém byl, že ty, které jsme chtěly navštívit, byly dočasně mimo provoz. Nezbývalo tedy, než zkusit ty, které ještě svítili zeleně. Vrátili jsme se tedy o krok zpět do džungle a navštívili, tentokrát i s Michalem, tamní rezervaci "King Konga". Po půl hodině ve vlhké temné chodbě nám ale bylo řečeno, že i tato atrakce, kvůli průtrži mračen, nepremává. Vyšli jsme tedy opět na světlo světa doschnout. Již zcela sušší jsme se odebrali do poslední neprobádané části, kde vrcholem měla být zelená atrakce, která nás uchvátila již při vstupu do parku. K našemu štěstí vypadala, že i funguje. Doteď ale lituji, že jsme při cestě za ní prošli kolem mnoha komiksových obchodů a ani v jednom jsme se nezastavili. Možná únava, možná snaha ještě rozumně stihnout Hulkovu atrakci, kdo ví. Než jsme se však odebrali do říše nervního svalovce, čekalo nás ještě intermezzo v podobě návštěvy free fallu honosně nazvaného “Doctor Doom's Fearfall”. Na vystřelení s následným volným pádem jsme ale Dominiku nechali jít samotnou a v sedě na patníku jsme se s Michalem jen v klidu kochali.

Netrvalo dlouho a kamarád měl svoji přítelkyni bezpečně zpět u sebe. Další atrakce bez front. Nebylo se ale čemu divit, po nepřízni počasí hodně lidí park opustilo. Že se ale v parku stále nachází větší než malé množství lidí, bylo vidět na bláznivé horské dráze, kterou jsme měli před sebou. Hurá na věc, Michal opět hlídal věci, my se rozběhli každý svou cestou. Já, stále bez priority pasu, jsem směřoval do běžné fronty, kam mě opět nepustila ochranka, protože mi z kapsy čouhal nabíjecí kabel, který jsem si zapomněl odložit. Na druhý pokus jsem již byl vpuštěn. Řekněme si ale upřímně, že tady by se mi prioritní fronta hodila, jelikož jsem v davu nadšenců strávil nekonečných 40 minut. Za tu dobu Dominika stihla atrakci dvakrát. Čekání se však vyplatilo, protože jsem byl vybrán do první  řady na levý kraj. Hned vedle jednoho velmi vysmátého afroamerického návštěvníka, se kterým jsem si stačil ještě popřát šťastnou jízdu. Přemýšlím, jestli jsem zažil v životě větší zrychlení nebo ne. S přetížením 4G a pocitem pilotů formule 1, kteří ovšem nelétají vzduchem zavěšeni hlavou dolů, jsem absolvoval tento vskutku nevšední zážitek bez ztráty kytičky. Opravdu jsem nečekal, že Hulkova jízda bude tak dlouhá, jak nakonec byla. Doteď se mi nechce věřit tomu, že to byly pouze 2 minuty a 15 sekund k tomu. Čemu se ale věřit dalo, že ještě chvíli po absolvování jsem byl lehce zamotán. 

Gurmánský zážitek ve formě parádně ochuceného burgeru a lehce kontroverzního zákuskuObrázek: Gurmánský zážitek ve formě parádně ochuceného burgeru a lehce kontroverzního zákusku

Naše mise v parku tímto skončila a úderem sedmé hodiny jsme jeho brány opustili. Střih a během 20 minut už jsme se ocitli v našich pokojích. Co s načatým večerem? Já měl jasno, v televizi dávají baseball a chytit svůj oblíbený tým nebyl vůbec problém. Čas před večeří jsem si tedy krátil sledováním zápasu Philadelphia Phillies vs. Atlanta Braves. Vydrželo mi to však necelou hodinku a dostavil se hlad. Touha po nějakém lepším jídle nás nakonec zavedla do nedalekého sportovního baru. Řeknete si, sport bar, to si tedy pomohli. Opak je pravdou, zpětně tuto zastávku hodnotím jako nejlepší gastro v rámci naší dlouhé cesty východním pobřežím. Navíc, prostor byl útulný, bar skvěle vybavený a obsluha velmi milá a profesionální. Doteď vzpomínám na perfektně dochucený burger s kozím sýrem. Dokonce i pivo jsem si v Americe nakonec dal. Nabídnut nám byl “oktobrfest ležák” z dovozu, takže to nebyl žádný průšvih.

Zatímco jsme si užívali hlavního jídla, kolem nás proudily zápasy MLB, NFL a přípravné zápasy NHL či NFL. Lákadlo v podobě NHL bylo veliké, ale jediná možnost byla případná odbočka do Tampy na zápas s Chicagem, jestli mě paměť neklame. Kdo mohl tušit, že se právě hráči Tampy na konci stejné sezóny stanou držiteli Stanley Cupu. U dámské části naší výpravy by však další sportovní zastávka nejspíše stejně neprošla. Zpět ale k načatému večeru.

Dlouhý den jsme chtěli završit dezertem. Vzhledem k tomu, že se nám nechtělo příliš googlit a nabídka byla vskutku velká, nechali jsme si něco doporučit. Co nám však nakonec přistálo na talíři, to byl vskutku zážitek. K jídlu to moc nebylo, ale fascinující to bylo velmi. Jediná kaňka na skvělém jídle, které jsme do té doby v restauraci měli. Přiblížím svůj zákusek. V hlubokém talíři vystavěný sněhulák ze zmrzliny, který byl podložen něčím jako jsou buchtičky bez šodó. Extrémně sladké, přesmažené a nacucané v oleji. Zmrzlina byla dobrá, podhoubí jsem se víceméně vyhl. BJ’s Restaurant & BRewhouse, jak se podnik jmenoval, to nazval jako “Monkey Bread Pizookie“. Kolegové si vybrali brownie dezert se zmrzlinou a šlehačkou. Vrstva čokolády v oleji plavala také, oficiálně se jednalo o “Hot Fudge Brownie Pizookie”. Když večeři shrnu, cenově byl podnik velmi příznivý a kvalita hlavního jídla byla opravdu skvělá. Na “Bistro Burger” jsem vzpomínal celou cestu. Jaké bylo další pokračování našeho výletu, to se dozvíte v následující kapitole. 

Zveřejněno: 28.01.21 v 17:00
Tento obsah můžete sdílet s přáteli
Další příběhy
Předchozí kapitolaNásledující kapitola

Reklama

Instagram

medium_1.jpg
medium_2.jpg
medium_3.jpg
medium_4.jpg
medium_5.jpg
medium_6.jpg
medium_7.jpg
medium_8.jpg
medium_9.jpg
medium_10.jpg

Sociální sítě